25.2.2021 | Svátek má Liliana


IZRAEL: Izrael se brání, média to ale ignorují

3.1.2009

"Izraelský útok má na svědomí 300 životů"; titulky tohoto typu jsou ve většině českých i světových médiích více než běžné. Skutečnost, že Palestinci v Gaze jednostranně ukončili příměří a začali na Izrael střílet - a Izraelce zabíjet - se takřka nikde nedočtete. Kde se bere pokrytectví médií vůči Izraeli a až dojemná příchylnost k Palestincům?

Ve většině zmíněných médií se můžeme dočíst, co všechno Palestince trápí: hlad, nezaměstnanost, nedostatek energií, obecně nedostatek všeho. A je to pravda, obyčejní Palestinci přesně tímto trpí a navíc nevidí žádné východisko. V čem je ale problém - ona média šikovně vytvářejí dojem, že za tohle všechno může Izrael. Čtenáři tak sledují izraelsko-palestinský konflikt jako fotbalové utkání, nebo spíš jako zápas fotbalových fanoušků. Jednak situaci hodnotí stylem "jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet", a jednak si neuvědomují přítomnost dalších aktérů v oblasti.

Problémy Palestinců totiž neleží ani tak na zodpovědnosti Izraele, jako spíše ostatních arabských států. Je třeba si uvědomit, že Západní břeh Jordánu sousedí s Jordánskem a Gaza s Egyptem. Hranice obou území k Jordánsku a k Egyptu jsou ovšem neprodyšně uzavřené - a sice zvenčí. Arabské země totiž vedou vůči Palestincům poměrně pokryteckou politiku; Arabové (i ti, kteří žijí v samotném Izraeli) velmi často Palestince vidí podobně, jako se například Češi dívají na Romy. Palestinci přitom nejsou nic jiného, než stejní Arabové jako ti "venku", jenom ekonomicky nesmírně zaostalí kvůli svému rozhodnutí v roce 1948 opustit své domovy a zlikvidovat Izrael - což se nepovedlo, pročež skončili v uprchlických táborech. Zároveň je dobré si uvědomit, že Jordánsko je jeden z nejbohatších, nejprogresivnějších co do společenské otevřenosti a nejliberálnějších arabských států. Shodou okolností je to jeden ze dvou států (tím druhým je Egypt), který uznává Stát Izrael. Jak Egypt, tak Jordánsko se dívají na Palestince jako na chudé příbuzné, s nimiž nechtějí nic mít a podporu jim vyjadřují jen na oko; podobně jako jižní Korejci vyjadřují solidaritu se severními, ale kdyby na severu padl komunistický režim, jih by se hodně rychle postaral o to, aby se chudí severní Korejci na bohatý jih poloostrova nedostali. Je to přibližně rok, co se podařilo nějakým Palestincům výbušninou udělat "díru" v opevnění na hranici s Egyptem. Následovalo několik volných dní, kdy do Gazy plynulo mnoho zboží a stačila chvilka k tomu, aby bylo žití v Palestině méně beznadějné. Jenže Egypťané, dívající se na Palestince skrz prsty, díru co nejdříve zacelili a vše zůstalo při starém.

Zbytek arabského světa Palestincům svou solidaritu rovněž ústně vyjadřuje, ovšem tím to končí. I tak bohaté státy jako Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty používají problémy obyčejných Palestinců pouze jako klacek na Západ - zneužívají toho, že Západ se nemůže dívat na problémy spojené s každodenním životě v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Netají se tím, že jim je jedno pokud jejich "bratři" pomřou hladem, ale o to silněji nadávají Izraeli a Západu, že se o jejich "bratry" málo starají a nechávají je žít ve špatných podmínkách. Západ je tak vydírán způsobem, na který nezná odpověď - odmítnout Palestincům pomoc nedokáže, protože ví, že Arabové je klidně nechají pomřít a pak to použít jako argument proti Západu samotnému.

Samotní Palestinci o těchto zákonitostech vlivem neustálé propagandy teroristických hnutí jako je Hamás či Islámský džihád často vůbec nevědí a jsou přesvědčeni o tom, že za jejich problémy může Izrael, který, zmizí-li, jejich problémy svým zánikem ukončí. Přístup k otevřenému světu nemají - jenže dokud ho měli (skrze Izrael, Egypt ani Jordánsko své hranice Palestincům zásadně neotvírají), dostávali se ven i teroristé zabíjející nevinné izraelské civilisty. Izrael byl k blokádě de facto donucen - chrání tak životy svých občanů, vůči nimž by měl cítit - a také cítí - zodpovědnost. Jenže Palestinci, často přesvědčení o tom, že za jejich problémy může Izrael, prokázali svou vůli v posledních volbách zvolením Hamásu do vlády své samosprávy. Jistě, jsou i lidé, kteří Hamás nevolili a terorismus nepodporují, ale tito jsou oběťmi nikoliv izraelských represí, ale právě svých radikálních spoluobčanů, kvůli kterým se musí Izrael bránit.

Padají-li tedy izraelské bomby na Gazu, viníkem není Izrael, ale Hamás, který akci vyprovokoval. Kdyby nebylo porušení příměří z palestinské strany, nikdy by k takové odvetě nedošlo. Těch přibližně padesát civilistů, kteří byli zabiti (zbytek, tedy něco přes 250 lidí, jsou fukcionáři a bojovníci Hamásu), mohlo žít, kdyby nepředstavovali Palestinci pro Izrael hrozbu. Mohli by žít, kdyby Hamás nezačal raketami ostřelovat Izrael. Je to Hamás, kdo může za smrt nevinných Palestinců, a Palestinci mají plné právo se bránit - ovšem odporem proti příslušníkům Hamásu, nikoliv proti izraelským civilistům.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.