Izrael je rozštěpen na dvě části, které spolu vedou spor o budoucnost země a nyní specificky o osud soudní reformy. Většinou se mluví o protestech proti těmto změnám ve jménu demokracie. Jenže se konají i shromáždění na podporu vlády. Kdo tito lidé jsou a co chtějí?

Meetingy na podporu Netanjahua, jeho vlády a plánu na omezení pravomocí Nejvyššího soudu se konaly v obou velkých městech, Jeruzalému i Tel Avivu. Sice nebyly tak velké jako ty protivládní, ale reprezentují nemalou část izraelské veřejnosti, protože pro strany, které sestavily vládní koalici, hlasovala zhruba polovina Izraelců.

Kdo je tady demokrat

Účastníci protestů proti vládě a proti oslabení Nejvyššího soudu se prezentují jako bojovníci za demokracii, a tak se to podává i v zahraničních médiích. Jenže totéž si o sobě myslí i provládní demonstranti. Mají pocit, že Nejvyšší soud je nevolená instituce, která vede vlastní politiku a brání záměrům vlády opírající se o voličskou většinu.

Navíc hraje roli přesvědčení, že důležité instituce státu, včetně soudního systému, jsou v rukou „levičáků“, jejichž politická agenda je jiná, než jsou představy voličů Likudu, nacionalistických nebo náboženských stran. Proto někteří demonstranti mluví o tom, že jsou ve své vlastní zemi „občany druhé kategorie“, protože vůle jejich části společnosti se nemůže prosadit proti odporu zmíněných nevolených institucí. V očích některých radikálnějších demonstrantů patří ke krajní levici i příslušníci politického středu.

V řadě ohledů se tedy v Izraeli odehrává podobná kulturní válka „populistů“ proti „elitářům“, jakou můžeme najít v jiných částech světa, od Ameriky po Indii. I v Izraeli jsou lidé, kteří se domnívají, že „lid“ si musí vzít zpátky kontrolu nad státem, který mu uzmuly nevolené „elity“.

Ukradené volby

Také izraelské protivládní demonstrace chápou zastánci vlády jako nástroj nedemokratického nátlaku a mluví o tom, že je organizován a financován ze zahraničí. Trvají na tom, že soudní reforma musí být dovedena do konce. V souvislosti s tlakem protestujících na to, aby ji Netanjahu odvolal nebo oslabil, mluví ti druzí demonstranti o „ukradených volbách“.

Souvislost s děním ve Spojených státech se projevuje i v tom, že lidé nejen nosí transparenty se jménem nebo portrétem Benjamina Netanjahua, ale také takové, které zesměšňují Joea Bidena, kuriózní byla i přítomnost americké konfederační vlajky.

Ta má logiku v tom, že mezi provládními demonstranty jsou krajní nacionalisté a rasisté, někteří provolávali protiarabská hesla. Přítomni také byli členové La Familie, jak si říká tvrdé jádro fanoušků fotbalového klubu Betar Jeruzalém – i jeho příznivci jsou známi rasistickými výpady. Byly zaznamenány případy, kdy demonstranti například napadli arabského taxikáře.

Charakteristické také bylo, že provládní protestující nepřátelsky pokřikovali na novináře, kteří o shromáždění reportovali, ale nahlas oslavovali přítomného zástupce 14. kanálu, který je znám přátelským vztahem k současné vládě.

Komu patří vlajka

Jiným tématem je násilné vyklizení izraelských osad ze strany minulých vlád, které zanechalo nezhojené rány v částech izraelské společnosti.Do ulic se též vylila hořkost pramenící z řady starších, skutečných nebo imaginárních křivd. Mnozí z provládních demonstrantů jsou příslušníky nižších vrstev, často se jedná o Židy orientálního původu, kteří podporují pravici, protože levice byla tradičně v rukou Židů evropského původu.

Ti také představují větší část izraelské střední třídy, tedy lidí s lepším vzděláním a lepšími příjmy – a skutečně mají větší zastoupení v důležitých a prestižních institucích. V něčem se tento rozpor podobá odlišnostem mezi demonstracemi Milionu chvilek pro demokracii nebo naopak demonstrací proti chudobě a válce, na které asi chodí odlišné druhy lidí.

Je tu ještě jedna podobnost s Českem. Oba segmenty se snaží reklamovat pro sebe vlastenectví a také státní vlajku. Modrobílou zástavu s Davidovou hvězdou tedy je možné vidět na provládních i protivládních demonstracích. Vždyť oba tábory bojují za vlast, svobodu a demokracii, jen se nějak nemohou dohodnout, co to přesně znamená.

Autor je komentátor Českého rozhlasu