Izrael odpověděl v červenci 2006 na útoky Hamásu a Hizballáhu, zaútočil na Libanon a Gazu, aby vysvobodil své tři unesené vojáky a Evropa, stále slyšící na přízvisko "hrob Židů”, se farizejsky ptala: Co to mají ti Izraelci za geny, že používají tak nepřiměřené násilí a házejí bomby na civilisty?

A dělala, že nevidí atentáty a muslimské rakety, jež zabíjely také izraelské civilisty, že neví o vstřícných gestech židovského státu. Že jeho vojáci opustili jižní Libanon, poté Gazu a ještě vystěhovali své osadníky z území Palestinské samosprávy, z posvátných míst, na nichž žili v Izraelském království Židé už před třemi tisíce roky. Copak to mají ti Židé v genech, že chtějí konečně mír...?

"Během holocaustu mi vyvraždili rodinu, sám jsem bojoval ve všech arabsko-izraelských válkách, v jedné z nich padl i můj prvorozený syn. A teď moji Haifu ničí stovky islámských raket,” řekl mi Petr Bachrach z Opavy, který žije už skoro šedesát roků v Izraeli. "Snacha Sigi je z jemenské rodiny, která spolu s dalšími tisíci Židy uprchla z Adenu do Izraele před arabským vyvražďováním...”

"Z naší třicetičlenné rodiny jsem se během holocaustu zachránil jen já a moje matka, z ruského gulagu jsme se dostali do Svobodovy armády v Buzuluku a s ní do Československa. Pak jsem v roce 1949 bojoval o Jeruzalém jako parašutista v první paradesantní brigádě Izraele; já, moje žena i syn a dcera jsme sloužili v izraelské armádě se zbraní. Je třetí tisíciletí a abychom se o ně zase báli, zase nás ženou do krytů,” zuří Kurt Lanzer z Ostravy, žijící přes půl století nedaleko Haify.

"Moji předkové uprchli asi před sto lety s dalšími tisíci iráckými Židy do Palestiny, jinak by v Persii arabský teror nepřežili. Všichni jsme toužili po návratu do země našich patriarchů, všichni uděláme vše proto, aby už nikdy nebyly pogromy, žádný holocaust. Proto si svoji vlast uhájíme,” svěřil se mi Eli Sadrik z Jeruzaléma, jehož prarodiče pocházeli z Basry.

"Můj děda s desetitisíci jinými Židy uprchli z Ruska před pogromy, moje žena a její rodiče přežili Osvětim, protože se dostali na Schindlerův seznam, zbytek rodiny Němci povraždili,” řekl mi Kobi Rožanský z Ramat Hasharon, kde žije se svojí ženou Hanou Ringovou z Českého Těšína.

"Za to, že jsme z Gazy odešli a nechali tam své domy i zúrodněnou poušť, oni na nás teď střílejí kaťuše. Kolik palestinských osad jsem jako veterinářka objela, abych tam pomáhala s ptačím morem. To je odměna,” postěžovala si dr. Ráchel Bocková z Kironu, jež se před čtyřiceti lety přistěhovala ze Slovenska.

Tak copak to mají ti Izraelci v genech? Proč jsou tak násilničtí vůči nevinným Libanoncům a Palestincům? Že se přitom muslimové skrývají za své děti, aby zabíjeli ty židovské? Copak to je pro Židy dostatečný důvod, aby opláceli v duchu biblického rčení: oko za oko, zub za zub? Koho v Evropě zajímá, že bez Židů a Starého zákona by nebylo ani křesťanství, že nejpopulárnějším člověkem této planety se stal židovský rabín Ježíš Kristus a že v Jeruzalémě žili Izraelci podle textu faraona Merenptaha už v 13. století před Kristem, zatímco prorok Muhammad přišel na horu Moriu o zhruba 1500 roků později?

Koho v Evropě zajímá, že Izrael má jen tisícinu rozlohy celého arabského světa, že proti necelým 300 tisícům izraelských vojáků stojí mnohamilionové armády okolních zemí, že nedávno zvítězili ve volbách v Íránu fundamentalisté, jež se chlubí, že do roka budou mít atomovou bombu, v Gaze provedli puč teroristé z Hamásu a v Libanonu mají navrch jejich soukmenovci z Hizballáhu? Jsou přece tak daleko od Prahy, Londýna a Varšavy. Proč se s nimi Židé nedohodnou?

Na čem? Jediné, co tyto militanty zajímá je fyzické zničení Izraele, jejich jediným cílem je smést Židy do moře. Každou dohodu s nimi považují za urážku Alláha, každé smírčí gesto Izraele berou jako své vítězství a slabost Židů. A proč by se domlouvali se sionisty, když mají na své straně celý muslimský svět, Sýrii a Írán, jehož prezident je přece silák siláků, když si dovolil veřejně vyhlásit holocaust za podvod a Židy za pronárod určený k záhubě.

Co to tedy ti Izraelci mají ve svých genech, že se tak urputně brání? Věřte, není to jen pud sebezáchovy a touha po zemi patriarchů; jejich boj je i ochrana Evropy. Jakmile oni na Blízkém východě prohrají, brána fanatického islámu do Evropy bude definitivně dokořán. Ostatně zeptejte se Pařížanů, kterým muslimský předvoj jako vděk za azyl podpálil před pár měsíci jen tak z plezíru bratru šedesát tisíc automobilů.

Je to ojedinělý fenomén - okolní svět si vždy všimne Židů, až když zvednou hlavu. Dokud byli v diaspoře diskriminováni a zabíjeni, nikdo se tím příliš nezabýval. Pár kaťuší a několik unesených vojáků, z toho se přece nestřílí. Ale humanitární krize v Libanonu, jak si to ti Židé dovolují... A že i sever Izraele byl evakuovaný, s městy a osadami duchů a že už po dvou týdnech raketových útoků se ekonomické ztráty židovského státu vyšplhaly k dvaceti miliardám šekelů, to je pakatel. Židé na to přece mají. Jak snadné je alibisticky kritizovat jen důsledky, aniž bychom si chtěli vzpomenout na jejichž příčiny.

Izrael navíc souhlasí s rozdělením Jeruzaléma, kde by mělo platit, že arabské čtvrti budou pod arabskou svrchovaností a židovské pod židovskou. Hovoří se též o „náboženských oblastech“, tedy zejména o Starém městě a v něm se nacházející Chrámové hoře. Každá ze stran by měla uznat a respektovat duchovní potřeby strany druhé.

Troška demagogie nikoho nezabije, zvláště když jsou po ruce historické dokumenty a podle rezoluce č. 181/1947 Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 jasně hovoří o vytvoření dvou států - židovského a arabského, nikoli o vzniku dvou arabských států. A protože tzv. Palestinci svůj stát založit odmítli, jordánští sousedé na druhém břehu Mrtvého moře nezaváhali a vytvořili palestinsko-arabský stát. A jelikož text rezoluce OSN nepředpokládá vznik dalšího státu pro palestinské Araby, nemělo by se dnes už co řešit.

Během druhé světové války zůstalo Zajordánsko pevnou oporou Velké Británie. Na jaře 1941 Arabská legie pomohla britským vojskům potlačit povstání v Iráku a okupovat Sýrii a Libanon, které se nacházely pod správou vichistické Francie. Emír Abdulláh očekával. že bude za své loajální postoje patřičně oceněn, a proto vystoupil s projektem Velké Sýrie, spojující Sýrii, Libanon a Zajordánsko v jediném státě, v jehož čele by stanul jako syrský král. Tento plán se však na arabské politické scéně nesetkal s úspěchem. Emír se proto musel spokojit se skromnější alternativou. Dne 22. května 1946 parlament schválil změnu titulu Abdulláha z emíra na krále a změnu názvu státu ze Zajordánska na Jordánsko.

Palestinští představitelé v čele s jeruzalémským muftím Amínem Husajním byli proti jordánské intervenci v Palestině. Naproti tomu Velká Británie a Spojené státy počítaly s tím, že král Abdulláh převezme kontrolu nad arabským státem na území rozdělené Palestiny. Jordánský král rozhodl o účasti Arabské legie v palestinské válce proti Izraeli, zahájené 15. května 1948. Jordáncům se podařilo obsadit Západní břeh Jordánu a historickou část starého Jeruzaléma a 25. dubna 1950 jordánský parlament jednomyslně schválil spojení obou břehů Jordánu v Jordánské hášimovské království. Nové Jordánsko tak mělo 1,5 milionu obyvatel, z nichž bylo půl milionu Zajordánců a jeden milion Palestinců. Všichni automaticky získali jordánské občanství.

Palestinci samotní se však stavěli negativně k iniciativám jordánského krále. Abdulláhovi velmi přitížilo, když vešly ve známost jeho kontakty s židovskými představiteli, proto byl král Abdulláh v pátek 20. července 1951 zavražděn mladým Palestincem před mešitou al-Aksá v Jeruzalémě. Svého dědečka doprovázel jeho vnuk Husajn, jehož zachránilo od atentátníkovy kulky kovové vyznamenání připevněné na hrudi. Tak se stal králem on...

Tolik o ,divných´ způsobech Izraelců. David, Goliáš a jejich geny. A jak bychom dopadli my, Evropané, v hodnocení vlastního genetického inženýrství...?

Foto:
1) Kurt Lanzer se svojí rodinou.
2) Bachrach junior se svojí ženou Sigi.
3) Bedřich Bachner s osminou své moledetské rodiny.
4) Manželé Kobi a Chana Rožanští (zleva) při chanukové hostině.
5) Petr Bachrach při oslavě svých třiasedmdesátých narozenin.
Fotografie autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz