Petr Beinart navrhuje konec Izraele jako národního státu Židů

Komentář Petra Beinarta publikovaný v deníku New York Times, který obhajuje konec Izraele jako národního státu židovského lidu, je výplodem historické nevědomosti, úmyslného klamu a arogantního odmítnutí demokracie.

Beinart navrhuje, aby dnešní Izrael, Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy byly nahrazeny jedním státem se dvěma národy a dvěma náboženstvími. Současná židovská populace by dostala „domovinu“ v tomto novém státě. Beinart je bohužel žalostně nevzdělaný a nemá ani ponětí o předchozích pokusech o vytvoření nebo udržení států s dvěma národy a dvěma náboženstvími.

Beinart ignoruje například ponaučení z historie bývalé Jugoslávie - Titovu neúspěšnou snahu vytvořit z různých etnik a náboženství jeden umělý národ, která skončilo genocidou, tragédií a rozpadem Jugoslávie na několik zemí, které nyní opět žijí v relativním míru. Beinart opomíjí také Libanon - neúspěšný pokus o sdílení moci mezi muslimy a křesťany. Beinart píše, jako by hinduistická Indie stále zahrnovala muslimský Pákistán, a ignoruje fakt, že Indie musela být po značném rozvratu a krveprolití rozdělena. Místo toho se zaměřuje na dvě země - Severní Irsko a Jihoafrickou republiku - které se velmi málo podobají současnému Izraeli, Západnímu břehu Jordánu a Pásmu Gazy. Severní Irsko je země, jejíž populace je etnicky téměř homogenní a náboženské rozdíly dnes již nehrají tak významnou roli, protože náboženství již není pro mnoho sekulárních Severních Irů příliš důležité. Jihoafrická republika byla státem, ve kterém malá menšina bílých ovládala velkou většinu černochů, a nyní je zemí, které dominují černoši.

Izrael a Palestinská území jsou naprosto odlišná. Populace Izraele je směsicí Aškenázských a Sefardských Židů, muslimů a křesťanů. Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy tvoří téměř výhradně muslimští Arabové.

Dříve tam muslimové a křesťané žili společně, ale většina křesťanů byla z těchto oblastí vytlačena. Dohromady se muslimská arabská populace Izraele, Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy co do počtu blíží židovské populaci Izraele. Pokud by Izrael přestal existovat jako národní stát židovského lidu - jak to Beinart navrhuje - a stal se domovinou Židů v rámci státu s dvěma národy a dvěma náboženstvími, tak by nastala nevyhnutelná demografická válka, ve které by se Židé a muslimové předháněli v tom, kdo se dříve stane většinou. Jakmile by se stali většinou muslimové, židovská „vlast“ by se stala přesně takovým „Bantustanem“, proti kterému Beinart brojil v kontextu Jihoafrické republiky. Židovská menšina by potom byla ovládána muslimskou většinou, i kdyby měla určitou míru autonomie. Její ochrana by byla z velké části v rukou muslimské většiny – mnoho muslimů je přitom přesvědčeno, že v tomto regionu není pro židovskou entitu místo.

Právě obavy z takového vývoje vedly v 19. století k vytvoření politického sionismu. Theodor Herzl a jeho stoupenci zažili v Evropě na vlastní kůži násilný antisemitismus a byli svědky toho, že se židovská menšina nedovedla ochránit před pogromy a diskriminací. Svěřit bezpečnost izraelské židovské populace do rukou potenciálně nepřátelské muslimské většiny by bylo výzvou k možné genocidě.

Beinart trvá neodbytně na tom, že dnešní Izraelci a Židé musí ignorovat svoji historickou zkušenost holocaustu. Ale ti, kdo ignorují historii, jsou předurčeni si ji zopakovat. A Židé si nemohou dovolit zažít opakování své tragické minulosti.

Beinart vůbec neřeší to, kdo by v rámci státu dvou národů a dvou náboženství ovládal ozbrojené síly a především izraelský jaderný arzenál. Připomeňme si, že současná ústava Hamásu požaduje, aby Palestinský stát byl islámskou zemí podřízenou právu šaría. I kdyby Palestinský stát s převahou Arabů umožnil židovské menšině mít své vlastní zákony, stát jako takový se svou muslimskou většinou by pravděpodobně řídil ozbrojené síly. To by vytvořilo další islámský stát, mezi mnoha jinými - ale tento islámský stát by měl navíc jaderný arzenál. Palestinská většina by také nedovolila nalézt v Izraeli azyl pronásledovaným Židům z celého světa, jak jim to dnes umožňuje izraelský zákon o návratu. Místo toho by takový Palestinský stát přijal svůj vlastní zákon o návratu, který by umožnil „návrat“ milionům palestinských emigrantů a zajistil si tak navždy demografickou muslimskou většinu.

Alan M. Dershowitz je emeritní držitel profesury Felixe Frankfurtera na Harvard Law School, autor knih „The Case against the Democrats Impeaching Trump“ a „Guilt by Accusation“ (Skyhorse Publishing, 2019) a spolupracovník Gatestone Institute sponzorovaný Charitativní nadací Jacka Rotha.

Tento článek byl původně publikován v časopisu Newsweek a je zde otištěn s laskavým svolením autora.