Budovatelé demokracie mají dva velké úkoly. Nejdříve vytěsnit bohaté a mocné od moci. A hned poté zabránit většině, aby si vlivné boháče dobrovolně zvolila do čela. Problém, který popsal už Aristotelés, známe i u nás. A řeší ho také v Izraeli.

V Knesetu vrcholí projednávání zákona, který omezí výdaje na kampaň z vlastní kapsy pro všechny příští aspiranty o veřejný úřad. Stropem bude 100 tisíc šekelů ročně, což je zhruba 700 tisíc korun. Počítají se i příspěvky od blízkých příbuzných.

I do Izraele už dorazily kampaně v americkém stylu, které stojí hodně peněz, zatímco význam stranických aparátů tradičních stran pro vedení politického boje poklesl. Zákon zdánlivě míří na současného premiéra Naftali Bennetta, který založil a úspěšně prodal několik IT firem, takže je finančně nezávislý, ale je to jinak.

Obecně vzato je to opatření, které má opodstatnění, protože pro zdraví demokracie je dobré, aby měli kandidáti podobné výchozí podmínky. Jenže v pozadí navrhovaného zákona je také hodně politikaření. Zákonu se přezdívá Barkatův nebo také Antibarkat, protože všem je jasné, že motivem pro jeho předložení je osobnost Nira Barkata, bývalého starosty Jeruzaléma, poslance a současně velmi bohatého muže. Neboli nejbohatšího poslance. Nic mu nepomohlo, že se vzdal platu a pobírá za svou parlamentní činnost symbolický šekel měsíčně.

Nir Barkat je poslancem za nyní opoziční Likud a hodlá usilovat o vedení strany. Iniciativa proti samofinancování bohatých kandidátů přišla jak z vlády, tak ze samotného Likudu. Vláda nejdříve z politických důvodů smetla opoziční návrh, aby prosazovala takřka identický vlastní zákon.

Jenže je tu ještě důležitější rovina, ta vnitro-likudnická. Proč někdo zevnitř Likudu sráží vlastního člověka? Protože uvnitř strany, kterou dlouhá léta vedl Benjamin Netanjahu, se po jeho odstavení z premiérské funkce už rozběhla válka o nástupnictví.

A některým aspirantům o vedení Likudu, který se jednou vrátí k moci, Barkatovo oslabení vyhovuje. A tak prostřednictvím soukromého zájmu konkrétních politiků se Izrael možná zabezpečí proti jednomu z nešvarů soudobé politiky.

Izrael má za sebou ještě jednu polemiku podobného druhu, zatím neukončenou. Debatuje se o tom, že by podle zákona mělo být zakázáno všem politikům čelícím trestnímu stíhání, aby vykonávali funkci premiéra.

I v tomto případě všichni vědí, že jde o osobu Benjamina Netanjahua, který se dlouho udržoval u moci přesto, že má na kontě vážná podezření z korupce nebo z machinací, při nichž pomáhal vydavatelům v podnikání za protislužbu v podobě příznivé publicity.

Na přetřes přišla i možnost, že by v Izraeli zákonem omezili počet období, po která může jedna osoba vykonávat funkci premiéra, v Netanjahuově případě to bylo více než dvanáct let nepřetržitě. Bylo to i díky nedokonalostem tamního volebního systému, demagogii a Netanjahuově schopnosti manévrovat v podmínkách roztříštěného stranického systému.

Problém s podobnými zákony nespočívá jen v tom, že vznikly kvůli konkrétním osobám, což je prohřešek proti principu obecného zákonodárství, ale ještě v něčem jiném. Vlastně se tak vytváří umělá bariéra proti politikům, kteří by navzdory zmíněné zátěži, třeba vážnému podezření z korupce, přece získali přízeň veřejnosti a dostali se tak k moci.

Je to vlastně vyjádření nedůvěry zákonodárců vůči vlastním voličům, že jsou schopni vybírat racionálně. Dějiny demokracie ovšem současně poskytují různé příklady, kdy byla taková skepse k moudrosti lidu oprávněná, a v Izraeli, kde nemají horní komoru, je možná ještě oprávněnější.

Autor je komentátor Českého rozhlasu