Chuligáni nemohou rozhodovat o tom, kdo smí na Staroměstské náměstí

Nemohou si v podloubí někdejší Týnské školy vytvořit skladiště kamení a petard a tento arsenál pak používat proti jimi nevítaným návštěvníkům a policii, která je chrání.

Něčeho takového se děje. Naštěstí nikoli v Praze, ale v jiném hlavním městě, vzdáleném 2660 km na jihovýchod. V Jeruzalémě.

Izraelskou metropoli by bylo možné zapsat do Guinessovy knihy rekordů jako město s největší světovou absurditou. Dřív, za komunismu, jsme něčeho podobného byli svědky v Berlíně. Němci nesměli navštěvovat svoji historickou „Hauptstadt“. Jistěže ne všichni, týkalo se to Němců v Berlíně východním a Německu východním, kteří nemohli běžně a bez byrokratických obstrukcí navštěvovat Berlín západní.

Tehdy to ale bylo považováno za „normální“, protože svět byl rozdělen železnou oponou. Nenormální by ale bylo, kdyby pro Němce platily restrikce týkající se západní části Berlína (dříve Západní Berlín) i dnes, po sjednocení města (i Německa).

Podobná nenormalita, ba absurdita absurdit, dodnes platí v Jeruzalémě.

Jeruzalém je odvěká metropole izraelského (později židovského) národa. Jako taková je mnohem starší než jakákoli metropole jakéhokoli evropského státu, což platí i o městech s tak dlouhými dějinami jako jsou Atény nebo Řím.

V průběhu své tři tisíce let staré historie zažil Jeruzalém několik období, kdy byl do něj cizími mocipány Židům vstup zakázán. Abychom ale nezapomněli na to nejpodstatnější: tak jako nedílnou součásti Prahy jsou Hradčany, jakési „posvátné“ místo všech Čechů (ale jistě i třeba Rakušanů a Němců, neb nejeden český král byl současně i císařem rakouským či panovníkem Svaté říše římské), je nedílnou součástí Jeruzaléma v jeho východní části (Staré město) Chrámová hora – nejposvátnější místo židovského náboženství (a ovšemže je posvátná, jako třetí v pořadí po Mekce a Medině, pro vyznavače víry v Alláha).

Bylo by ovšem postavené na hlavu, kdyby si Němci či Rakušané z důvodu výše uvedeného usmysleli, že Češi nemají dejme tomu na třetím pražském nádvoří co pohledávat. Realizace něčeho takového je stejně vzdálená jako Pluto od Merkura, ne tak ovšem v Jeruzalémě.

Nejprve ale k těm protižidovským zákazům. Alespoň telegraficky: Židé nesměli navštěvovat Jeruzalém a Chrámovou horu mimo jiné za římského císaře Hadriána (panoval ve 2. století po Kr.) a v moderní době jeho východní část s Chrámovou horou po první arabsko-izraelské válce (1948/1949) až do června 1967, kdy tato část města byla součástí Jordánského království.

Situace se změnila v průběhu červnové války 1967, kdy Izrael východní část Jeruzaléma včetně Chrámové hory osvobodil a Židé opět získali politickou suverenitu nad celým městem po dvou tisíciletích (rozlišujme politickou suverenitu a právo přístupu).

Pak se stalo něco, co by žádný jiný stát na světě patrně neudělal. Po vojenském obsazení východního Jeruzaléma tehdejší izraelská vláda Leviho Eškola nabídla Arabům velkorysý kompromis (který nikdy nebyl patřičně doceněn). Autonomní náboženskou správu nad Chrámovou horou, kde se nacházejí významné budovy pro vyznavače učení víry v Alláha, ponechala v rukou muslimské rady Waqf, přičemž ochráncem těchto míst se stal jordánský panovník (stejně jako je saúdský panovník oficiálním ochráncem svatých míst v Mekce a Medině). Čili: Izrael se dobrovolně vzdal části suverenity nad Chrámovou horou ve prospěch nepřítele, s nímž byl, obecně vzato, ve válce. Samozřejmě s tím, že na Chrámovou horu budou mít volný přístup všichni, tj. nejen muslimové, ale i Židé a křesťané (a samozřejmě další – většinou jde o turisty).

Ovšem ani to (palestinským) Arabům nestačilo, a tak jako si vynutili ledacos jiného, dosáhli toho, že dnes vládnou na Chrámové hoře naprosto nenormální poměry. Zatímco Arabové si tam mohou dělat co chtějí (dokonce i hrát fotbal), Židé mají na toto posvátné místo omezený přístup a především – nesmějí se tam modlit (myšleno na volném prostranství, protože tam žádný judaistický svatostánek samozřejmě nestojí – pokud by se pokusili ho tam zřídit, vypukla by nejspíš třetí světová válka). Pakliže se o modlitbu pokusí, tj. stojí-li a obracejí-li se k Nejvyššímu, jsou vyvedeni policií. Pozor: v hlavním městě Izraele jsou Židé vyvedeni izraelskou policii. Důvod: z obav před negativními reakcemi muslimů.

Nemuslimové (Židé, křesťané) se tedy nesmějí na Chrámové hoře modlit, to ale neznamená, že ji nemohou navštěvovat. Mohou, byť i zde existují různá časová omezení a věc je komplikovaná i bezpečnostními faktory. Židé, zejména ve větším počtu, nemohou jít svobodně na Chrámovou horu kdykoli cítí potřebu ji navštívit, protože hrozí ataky ze strany arabských militantů a chuligánů. Proto je nutná přítomnost izraelské policie, případně vojáků.

Toto je nutné zmínit „před závorkou“, máme-li si zasadit do správných souvislostí to, co se dělo na Chrámové hoře v neděli (13/9/2015) a následující pondělí. (A podle posledních zpráv i v úterý). Především: v neděli večer začal židovský nový rok 5776. Bylo tudíž přirozené, že při této příležitosti řada lidí, zejména Židů, ale i křesťanů, bude chtít navštívit Chrámovou horu - místo, kde stály oba starověké Chrámy a kde bylo po staletí (dávno před vznikem islámu) nejposvátnější místo židovské víry. Je to právo každého. (Já mám zase zvyk, že kolem Vánoc podniknu procházku po Pražském hradě – a nedovedu si představit, že by mi v tom kdokoli, není-li Hrad z technických či organizačních důvodů přechodně uzavřen, mohl nebo měl bránit.)

Izraelská policie ovšem ví své – a proto preventivně posílila před svátkem Roš hašana (židovský nový rok) přítomnost na Chrámové hoře. Jejím cílem bylo chránit návštěvníky před arabskými útočníky, což se posléze ukázalo jako nanejvýš prozíravé.

V prostorách Chrámové hory se totiž mezitím (během neděle) shromáždili militantní Arabové, kteří u mešity Al Aksa (a patrně i uvnitř, kde také strávili noc a zabarikádovali se tam) nashromáždili větší množství kamení a mimoto byli vybaveni světlicemi a betonovými bloky. Už během neděle se střetli s policií.

Jakmile se na prostranství Chrámové hory v pondělí opět policie objevila, včetně oblastního šéfa Moše Edriho, maskovaní chuligáni běželi k mešitě Al Aksa, odkud na muže zákona zaútočili kameny a petardami. (Tento arzenál měli nachystaný na židovské návštěvníky.) Došlo ke střetnutí, přičemž cílem policie bylo dostat výtržníky do komplexu mešity a tam je uzavřít, což se nakonec podařilo. Prostranství pak mohlo navštívit na pět stovek zájemců.

Samozřejmě že policie použila obvyklé prostředky, aby chuligány zvládla (slzný plyn, omračující granáty), samozřejmě že došlo k potyčkám a zatýkání. A také ke zranění. Na obou stranách. Těmto střetům předcházela tragédie na jiném místě Starého města. Arabští útočníci v neděli zaútočili kameny na automobil, který havaroval a o život přišel jeho řidič Alexander Levlovitz. Bylo mu 64 let.

Pikantní na celém tom absurdním divadle je, že muslimské autority prezentují přítomnost židovských návštěvníků a izraelské policie na Chrámové hoře jako provokaci. Zde se nabízí jediné: připomenout rčení čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. Možné je také vzpomenout si na pohádkové jezinky.

Arabští muslimové dostali, pokud jde o Chrámovou horu, víc než by jim dal kdokoli jiný. A i to je málo. Arabský kompromis má zjevně tuto podobu: 100% pro nás, 0% pro Židy. Pak je to OK. S někým, kdo takto uvažuje, se ovšem nelze rozumně domluvit na ničem.

Člověk s racionálním pohledem na věc by si mohl myslet, že Arabové by měli v první řadě umravnit své militanty a chuligány. Ve stylu: stejně tady máme náboženskou autonomii, Židé mohou sice na Chrámovou horu omezeně chodit, ale nesmí se tu modlit, tak je nechte, ať si tu prožijí svůj nový rok – a pak bude zase vše při starém. Toto ovšem od Arabů nelze čekat ani omylem. Provokace chuligánů je přesně to, co potřebují. Zákonitě vyvolají reakci izraelských bezpečnostních sil – a pak už je otevřená cesta k masivní kritice Izraele. Opět jsme svědky jednoho a téhož: arabských násilníků, původců zla na Chrámové hoře, si nikdo nějak zvlášť mediálně nevšímá, zato izraelská reakce v zájmu udržení pořádku je soustavně na pranýři.

Egyptské ministerstvo zahraničí okamžitě vydalo komuniké, v němž odsuzuje „nepřijatelnou eskalaci proti islámským svatým místům na okupovaných (?) palestinských územích“ (jako že Izrael okupuje své hlavní město?). Arabská liga dokonce pohrozila Izraeli trestním tribunálem.

Jordánská vláda poslala do Jeruzaléma oficiální dopis, v němž žádá záruku, že Izrael nebude měnit status quo na Chrámové hoře. To je ovšem požadavek nadbytečný, protože Netanjahuova vláda se k ničemu takovému nechystá. Doma je za to ovšem silně kritizována těmi pravicovými politiky, kteří se domnívají (stejně jako autor tohoto textu), že nynější stav je nenormální a neudržitelný – aby se věřící Židé ve svém hlavním městě nesměli modlit na nejposvátnějším místě svého náboženství.

I jinak racionálně uvažující jordánský král Abdalláh II. se tentokrát nechal unést a v pondělí (14/9) během návštěvy britského premiéra Camerona řekl, že pokud budou izraelské provokace pokračovat, nezůstane to bez vlivu na jordánsko-izraelské vztahy (viz obr. níže) a Ammán nebude mít jinou volbu než jednat. Čili: na Chrámové hoře neprovokují chuligáni s kameny a dělbuchy v rukou, ale izraelská policie. Kam se poděla státnická moudrost a zdravý úsudek?

Web listu Jordan Times z 15/09/2015. Dle klasického stereotypu hovoří král Abdalláh II. o provokaci ze strany Izraele a vyhrožuje protiopatřeními. Skutečné provokace arabských militantů jako by neexistovaly.

Chrámová hora - realita těchto dnů. Útočníci se sápou po arzenálu.

Chrámová hora - realita těchto dnů. Důstojnice izraelské Pohraniční policie patrolují na prostranství před Skalním dómem.

Stejskal.estranky.cz