Řekli mi, že zelený ostrov. Poslouchala jsem je na půl ucha. Co je na tom tak zvláštního, vždyť naše země je také zelená. Ale až teprve tam na tom smaragdovém ostrově jsem si plně uvědomila jeho zeleň. Nikde žádné žluté lány obilí, zoraná pole, nikde jiná barva než zelená. Kolem dokola téměř rovina, pastviny ohraničené kamenitými zídkami, kde se pasou bílé ovečky. Stáda beránků. Jedna stáda beránků plují po obloze, druhá pod nimi spásají zeleň zavlažovanou těmi nahoře. Jedni beránci pečují o druhé. Šťastná symbióza, která rozdává pocit štěstí lidem, kteří tu žijí, i těm, kteří tudy jen procházejí. I staré opuštěné kamenné domy jako by do krajiny patřily. Nikterak ji neruší. A v té poklidné krajině u nevtíravých stužek silnic rozeseté přízemní domky, dokonale upravené, vklíněné do přírody s přirozeným decentním vkusem. Příčinou toho je, že Irsko se pyšní největší kvalitou života na světě.

Až teprve tam na západě, na Achill Islandu, se země zvedá do kopců, o něž se tře vítr ženoucí se od moře. Bičuje je za zimních bouří, aniž by dal, kromě ostré trávy a vřesu, možnost uchytit se v půdě stromům, natož jim dovolit pozvednout byť i zakrslé koruny k nebi. Nehostinnost zdejší krajiny však dala živnou půdu bájím a mýtům. Achill, největší irský ostrov na západním pobřeží Co Mayo je oddělen od Irska uzounkým pásem moře, přemostěným pro spojení klidného hnízda bílých domků s okolím. Velmi častý je zde také výskyt jezer a rozsáhlých bažin. Rašelina z nich se hojně využívá jako palivo. Teplý Golfský proud udržuje teplotu od 5 do 15° Celsia.

Irsko je i země s bohatou minulostí. Jeho dějiny jsou utkány množstvím neutichajících bojů, jejichž příčinou byly v pozadí náboženské rozpory. Dodnes je jedním z irských znaků silný vztah ke katolicismu. Teprve na počátku dvacátého století opustilo Irsko britský Commonwealth a prohlásilo se republikou. Irská republika zaujímá 83 % ostrova, zbytek připadá Severnímu Irsku, které je součástí Velké Británie.

Ani Irsko se nevyhnulo křesťanskému rozmachu a v první polovině prvního tisíciletí vyměnilo pohanské bohy za křesťanský kříž. S tímto přerodem je spojen misionář Patrik, který byl po své smrti kanonizován a postaven do role patrona země. Po světcově smrti vystavěli jeho stoupenci v zemi řadu kostelů a klášterů. Svatý Patrik, patron země, dle pověsti má zbavovat ostrov hladu. Přesto v letech 1845-1851 k hladomorům došlo. Následovaly vlny emigrací do Británie a do Ameriky. Počet obyvatel se tak snížil téměř o polovinu.

Na zeleném ostrově proprší dva dny ze tří. Posadila jsem se v Galway na lavičku. Kolem mne procházely pěší zónou proudy lidí. Začalo mžít. Jemný teplý opar mi padal na tvář. Ani jsem se nepohnula. Lidé jako by to ani nezaregistrovali. Za pár minut bylo po dešti. A za chvíli ještě jednou. Tentokrát drobné kapky padaly hustěji. Rozevřela jsem jako někteří deštník a zůstala sedět. Teplá mírná sprcha lehce klepala do paraplete. Za pět minut ustala a na vymetené obloze se smálo slunce. Žádné ochlazení, žádný vítr, za pár minut ani kapky na lavičce. Voda v zdejších říčkách je průhledná, že by se člověk z ní rád napil. Naproti tomu nejslavnější pivo na světě Guinness je černé a pro mne zdaleka ne tak chutné jako Bulmers Berry.

Hojnost různých artefaktů, často nezjištěného účelu, po sobě zanechali také Keltové. Na ostrově svatého Partrika tak spatříte na každém starém hřbitově keltský kříž. Kříž uprostřed slunečního kruhu. Symbolizuje most do jiného světa. Dává naději, pomáhá najít správný směr a překonávat překážky. Pro někoho talisman, amulet, ezoterie.

Nějakým zázrakem jsem se také ocitla v malém městečku Ballyhaunis. Na křižovatce je socha - dva farmáři s býčkem. Šla jsem ulicí podél vysoké nekonečné zelené zdi. Vytušila jsem podle stránek z internetu, že se jedná o masokombinát. Webová stránka hlásala do světa: Jsme banda řezníků, co se sešla v irském městě Ballyhaunis, většina z nás je z jednoho masokombinátu. Jelikož máme stále ruce od krve a víkendy volné, snažíme se nedělním airsoftem relaxovat vždy na další úmorný týden na jatkách, bourárnách či nakládkách. Jde jen o zábavu v duchu fairplay. Hunters Ballyhaunis. A já jsem v duchu viděla těch tři tisíce i více beránků čekat, aby je po směně na konci linky odvezli v krabicích do obchodů.

Takový už je život. I takový je smaragdový ostrov.