Převažující většina všech projevů a odborných článků uvádí bezpečnost za nejdůležitější předpoklad rekonstrukce v Iráku. Ekonomické, sociální a další programy nemohou být realizovány bez alespoň jistého stupně bezpečnosti. Americký odborník na problematiku Iráku Kenneth Pollack konstatoval spolu se svými kolegy v analýze A Switch in Time: A New Strategy for America in Iraq v únoru 2006: „Přestože neexistuje záruka, že rekonstrukce bude úspěšná s jistou dávkou bezpečnosti, je zcela jisté, že neuspěje bez bezpečnosti.“ Překvapivě pro mnoho pozorovatelů politický proces v poválečném Iráku pokračoval navzdory téměř každodenním násilnostem v zemi. Zatímco teroristické skupiny a nepřátelské sousední země stále hrají svou roli, milice (povstalecké skupiny) zůstávají převažující hrozbou pro obnovující se irácký stát. Role státu jako aktéra vnitrostátního konfliktu v současném Iráku je nejpodstatnější.

Milice jako nelegitimní vykonavatel násilí

Samotná existence nelegitimní síly v zemi naplňuje první a základní znak tzv. failed state (zhroucený stát). Podle definice Maxe Webera z počátku 20. století je stát jediným legitimním vykonavatelem násilí ve společnosti. Milice tudíž představují významnou nelegitimní složku nového iráckého státu. Vedle kontroly násilí náleží k dalším charakteristikám státu také fiskální, teritoriální a ideologický monopol (či téměř monopol). Je na místě klást si otázku, proč jsou sunnitské či šíitské milice více nebezpečné pro stát, než teroristické buňky nebo nepřátelské sousední země? K odpovědi na tuto otázku je nutné podívat se na nynější situaci v Iráku blíže.

V komentáři amerického deníku The Christian Science Monitor nesoucí název Containing a Shiite Symbol of Hope ze dne 24. října můžeme číst: „Stát selhává v přerozdělování zdrojů a zajištění základní bezpečnosti. A kdo že zaplnil toto prázdné místo? Milice.“ Jak sunnitské, tak i šíitské soukromé milice v současnosti poskytují alternativní prostředky k zajištění zboží a služeb, nabízejí ochranu a vykonávají svou verzi právního systému. Tyto povstalecké skupiny jsou schopné kontrolovat část státního území. Vzhledem k tomu, že poskytují základní lidské potřeby pro obyvatele kontrolovaného území, nahrazují tím pádem druhý základní znak každého státu – sociální systém.

Současný Irák není jediným příkladem, kde můžeme pozorovat nestátní, či lépe řečeno protistátní skupiny poskytující jistý druh sociálních služeb. Patří k nim vedle mnoha dalších např. Hizballáh v Libanonu; paradoxně oba Hamas i Fatah v Palestinské samosprávě (navzdory skutečnosti, že Palestinská samospráva není státem de iure, má zřetelné charakteristiky státu de facto); či Tamilští tygři na Srí Lance. Patří mezi protistátní skupiny také irácké či obecně nevládní neziskové organizace (NNO)? Ne, nepatří. Tyto skupiny jsou uznány státními autoritami a je jim povoleno poskytovat specifické potřeby obyvatel, jež stát v tranzici nedokáže uspokojit. Navíc, nevládní neziskové organizace neusilují o politickou moc a neužívají zbraně během svého působení (některé tak činí pouze k zabezpečení svých zaměstnanců a částečně pro odrazení povstaleckých či kriminálních skupin – např. česká NNO Člověk v tísni během působení v Iráku 2003-04). Humanitární a rozvojové NNO jsou nezbytné pro vytvoření demokratické občanské společnosti v kterékoli zemi.

Jak se vypořádat se sadristickým hnutím?

Podívejme se nyní z blízka na skupinu, kterou mnozí považují za bezpečnostní problém č. 1 pro dnešní Irák: sadristické hnutí. Mladý šíitský duchovní a vůdce tohoto hnutí Muktada al-Sadr nedávno opět ukázal svou moc, když se členové jeho milice (Mahdího armáda) střetli s americkými a iráckými silami podporovanými americkou armádou ve městě Amara na jihovýchodě země. Komentátoři z již zmiňovaného článku v The Christian Science Monitor Robert Malley a Peter Harling označili al-Sadrovy akce za „zásadní hrozbu stabilitě v Iráku“. Přestože se Spojeným státům podařilo na počátku rekonstrukce Iráku vyřadit Sadra z politického procesu, Sadr nalezl podporu u své sociální základny – u chudých šíitů. Je nutné dodat, že sadristické hnutí je mnohem více sociálním, než náboženským hnutím a zastupuje především osoby, které zůstaly opomenuti novým režimem.

Nejdůležitější a zároveň nejobtížnější úkol, který stojí před státními představiteli, je tzv. získání si „srdcí a rozumu“ (gaining hearts and minds) těchto lidí stojících na okraji společnosti. Autoři článku dále popisují členy Mahdího armády jako lidi, kteří „nacházejí uplatnění jako bezpečnostní pracovníci ministrů pod Sadrovou kontrolou; půjčují si ministerská auta pro vykonání svých misí; a jsou zapojeni do výpalného a krádeží… v tomto všem se Mahdího armáda velmi málo liší od obrovského množství milicí, které se vynořily po konci války.“ Většina komentátorů situace v Iráku zdůrazňuje selhání státu při přerozdělování zdrojů a poskytování základní bezpečnosti Iráčanům. Kenneth Pollack poutá naši pozornost k současné taktické chybě americké armády v Iráku. Namísto taktických ofenzivních operací s úmyslem zabít či chytit irácké povstalce, by se americká armáda měla zaměřit na ochranu samotných Iráčanů – zajistit bezpečnost na veřejných místech vedením taktických obranných operací.

Bezpečnostní a sociální pokrok jde ruku v ruce

Jak dlouho bude Irák trpět působením povstaleckých band? Jak přeměnit Irák ze zhrouceného státu na stabilní stát? Jen těžko lze nalézt jasná a jednoduchá řešení těchto problémů. Jak již bylo řečeno, irácké a americké jednotky by se měly zaměřit na omezení role milicí v místech, kde povstalci „ochraňují“ irácké civilní obyvatelstvo; provést rozsáhlou akci proti politickým atentátům a sektářským zabíjením, nebo pokusům o ovládnutí vládních úřadů, jako tomu bylo před dvěma měsíci v Amaře. Irácká vláda by měla jasně vyjádřit své odhodlání nedovolit žádné nelegitimní vojenské síle operovat v zemi. Dále je nezbytné, aby různé sociální skupiny nebyly vyňaty ze sociální sítě a redistribuce bohatství země (ropa). Tento přístup je znám jako „vyhrání srdcí a rozumu lidí“. Tohoto cíle je možné dosáhnout jedině tehdy, je-li zajištěna kontrola obyvatelstva a jejich bezpečnost. Není možné dosáhnout pokračování politického procesu bez dostatečné bezpečnosti v zemi, ani bezpečnosti bez legitimního politického procesu. Obnovení bezpečnosti v Iráku záleží zejména na začlenění mohutných bezpečnostních sil se znalostmi místních oblastí a omezení role sunnitských a šíitských milicí. Obyvatelé Iráku si zaslouží žít bez pocitu strachu z odvetných akcí povstalců. Obyčejní Iráčané si zaslouží zakoušet každodenní běžný pocit bezpečí.

Autor vloni studoval na Department of political science, Miami University, Ohio. V současnosti dokončuje magisterský program v oboru politologie a evropských studií na Univerzitě Palackého.