Přední místo v médiích zaujímají články a fotografie spojené s terorismem, který zdůvodňuje často vlastní činy urážkou svého náboženství - rouháním. Je zřejmé, že zveřejnění satirických kreseb s muslimskou tématikou bylo vědomým činem autorů, ať už v Kodani nebo v Paříži, kteří mohli reakce na zveřejnění karikatur tušit (samozřejmě že ne ve formě, v jaké k nim nakonec došlo). Porozumět ale, jak lze pojem rouhání - urážku boha - v muslimském náboženství také chápat, může pomoci následující příběh, popisující skutečnou událost.

Fida Maqbool Hussain

Až do své smrti v roce 2011 byl žijící legendou indického umění, jehož tvorba dosahovala celosvětového obdivu a uznání. Patřil ke generaci umělců, kteří zvládali několik uměleckých oborů na nejvyšší úrovni, maloval obrazy, byl spisovatelem a také filmařem. Jeho malířské umění může obdivovat každý návštěvník Indie v hale letiště v Dillí, kde jeho malba pokrývá celou jednu stěnu. Jeho obrazy jsou působivé, převážně figurální, jednoduché linie, bez důrazu na detail, postavy často nadpřirozené, ale vždy v pohybu. Celkový dojem je pro diváka působivý a zároveň srozumitelný, celkový styl je moderní, ovšem neztrácející kontakt s realitou. Jako malíř byl F. M. Hussain velmi slavný a tomu odpovídaly ceny jeho obrazů, jak v Indii, tak na aukcích v New Yorku a Londýně. Pro indické miliardáře bylo otázkou prestiže pochlubit se Hussainovým obrazem, a tak s jejich prodejem neměl umělec žádné problémy. Bohatý indický podnikatel Swarup Srivastava dokonce podepsal dopředu smlouvu, že F. M. Hussain pro něj namaluje 100 obrazů, každý za 10 milionů rupii (6 milionů Kč podle tehdejšího kurzu). A přitom Hussainovi bylo v té době (v roce 2004) už 89 let!

V roce 2004 se v indickém tisku začaly objevovat zprávy, že Hussain natočil jako režisér film na námět vlastní knihy, kterou dříve napsal. Film se jmenoval Příběh tří měst (v originále Meenaxi) a měl popisovat autobiografické zážitky autora z jeho pobytu v indických městech Džajsalmér a Hayderábád. Pro nás Čechy žijící v Indii bylo zajímavé, že třetím městem byla Praha. Mladý F. M. Hussain se totiž za svého pobytu v Praze v roce 1956 zamiloval do mladé české studentky Marie a ani do svého pozdního věku na ni zřejmě nemohl zapomenout. Film byl proto částečně natáčen i v Praze. S netrpělivostí jsme čekali na uvedení filmu do kin, nedaleko naší rezidence bylo moderní kino, ve kterém promítali premiéry. Film Meenaxi byl opravdu uveden do kin, ale dříve, než jsme si stačili koupit vstupenky, bylo promítání zastaveno a Meenaxi byl stažen z kin a distribuce. Bylo to překvapení, velmi neobvyklé, a dohadovali jsme se, jaká mohla být příčina. V Indii fungovala dosti prudérní cenzura opírající o normy morálky z viktoriánské doby, a tak jsme předpokládali, že důvodem mohly být odvážnější erotické nebo nahaté scény. Po několika dnech vnesl indický tisk do celého případu jasno. Důvodem ke stažení filmu bylo rouhání, které se v něm objevilo. Podle vyjádření vrcholového indického muslimského orgánu All India Ulema Council, slova ústřední písně filmu opěvující krásu hlavní hrdinky filmu jsou stejná jako slova v koránu spojená s Prorokem. A to bylo označeno za nepřípustné rouhání, které by uráželo muslimy. Bylo to opravdu nečekané, málokoho napadlo, že zločin rouhání je možné spáchat i takovým způsobem.

Příkaz ke stažení filmu dal sám F. M. Hussain. Odmítl návrhy vypustit píseň nebo ji nahradit jinou, protože věděl, že píseň byla nedílnou součástí filmu a bez ní by film jako umělecké dílo ztratil svoji hodnotu. On sám film vytvořil a také financoval, a jak uváděl, film nedělal pro zisk. Oficiální úřední opatření pro zákaz filmu ovšem neexistovalo, jenže jsme si nějak neuvědomili, že F. M. Hussain byl muslim. On svoji chybu uznal a názor muslimských duchovních přijal pro sebe jako závazný. Film naštěstí nebyl zničen, jen byl uložen do trezoru a je promítán pro studijní účely nebo na festivalech v zahraničí. Snad budu mít jednou štěstí a podaří se mně Meenaxi přece jen vidět.