5.12.2022 | Svátek má Jitka


IGOR GIRKIN: Jak jsem se stal válečným zločincem

3.11.2022


Igor Girkin, přezdívaný Strelkov, muž, který podle svých slov rozpoutal válku na Donbasu, se od začátku ruské invaze ocitl opět na výsluní. Jeho fundovanou a často sarkastickou kritiku provedení ruské agrese četli a poslouchali Rusové i Ukrajinci.

Girkin je přesvědčeným ruským imperialistou, trvá na tom, že Ukrajina nemá nárok na existenci, pokládá ji za zdivočilé ruské dítě, které musí být uvedeno do patřičných mezí. Kremlu vyčítá, že se v roce 2014 zalekl a nerozjel plnohodnotnou válku o co největší kus ukrajinského území. Po roce 2014 začala sílit jak ukrajinská armáda, tak i ukrajinské národní sebevědomí.

V rozhovoru s ruským novinářem Alexejem Žabinem z loňského roku odhaluje své názory a životní příběh válečného zločince, minimálně spoluzodpovědného za tisíce obětí války na Ukrajině od roku 2014. Z ruštiny přeložila Lucie Sulovská.

Igor Vsevolodovič Girkin nebo Igor Ivanovič Strelkov?

Igor Vsevolodovič Girkin podle pasu, ale slyším na obojí.

Formovaly se vaše politické názory ještě během studia na univerzitě?

Vesměs právě tam. Ale v zásadě ještě dříve, protože v rodině se vlastenectví bralo vážně. Láska k vlasti a ochota ji bránit, to byl základ výchovy v mé rodině.

Proč jste se rozhodl jít bojovat do války v Podněstří?

Musíte pochopit tehdejší situaci. Psal se rok 1992 a naše země se rozpadala. Jako historikovi mi bylo jasné, že počáteční rozklad bude pokračovat a prohlubovat se. Já jsem to nepřijal. Věřil jsem, že Sovětský svaz potřebuje opravdu hluboké reformy, ale ne zničení. Takové bylo moje mentální nastavení a v rámci toho jsem došel k názoru, že ruskému lidu a Rusku obecně vzniknou škody a že je třeba to všemi prostředky zastavit. Tři roky jsem byl členem klubu vojenské historie „Moskevský dragounský pluk“; určitý militarismus byl v mé povaze vždy přítomen.

V průběhu let se poněkud otupila a změkčila, ale tehdy byla velmi ostrá. Zvlášť když jsem dosud nebyl v armádě. Ještě jsem neviděl nikoho zemřít.

Vzpomínám si na jednu epizodu: první přehlídka moskevských vojensko-historických klubů u pomníku hrdinů z Plevna, přišlo několik desítek stejně zaměřených lidí v nejrůznějších historických uniformách. My jsme na sobě měli uniformu z roku 1914 a nějaký kolemjdoucí chlapík nás zřejmě považoval za kozáky a křičel z davu: „Chátro! Proč nejste v Podněstří?“. To byl pro mě a mého společníka Andreje podnět k tomu, abychom se rozhodli jet do Podněstří.

Chtěl jsem obhájit diplom a pak odejít. Do obhajoby zbývalo dva a půl měsíce, které jsme strávili přípravami na cestu. Andrej nebyl student, a zatímco čekal na mou obhajobu, dali jsme se do obnovy opakovacích pušek. V polovině června jsme měli připravené dvě opakovačky Mosin a pouze teoreticky vhodné kulometné náboje ráže 7,62. V Andrejově pušce se vždycky zasekla nábojnice a po každém výstřelu jsme ji museli něčím vyrazit. Já jsem měl další problém: nemohl jsem sehnat pružinu k zásobníku a musel jsem nabíjet po jednom náboji.

A pak 14. června jsem obhájil diplom, 15. června jsme nastoupili do vlaku a 16. června jsme už byli v Tiraspolu. Nikdo se nás na nic neptal, přestože jsme vezli dva zásobníky s šesti sty náboji, dvě pušky, uniformy a výstroj. Na nádraží jsme našli kozáckou hlídku a ještě téhož dne jsme byli zapsáni do místního kozáctva. O den později jsme se vydali na své pozice.

Napadlo vás někdy, že nebýt vašeho kamaráda, váš osud by se odvíjel jinak?

Je to docela možné. Nebylo zrovna jednoduché rozhodnout se pro takové věci sám. Bez kamaráda, bez přítele by to tam bylo špatné. Možná bych tam ani nejel. Když člověk žije svůj život, tak si takových nuancí nevšímá. Nepřemýšlí o tom, co by bylo, kdyby...

Andrej byl zabit kulkou do hrudi při přestřelce v Benderu 3. července 1992.

Nelitujete, že se všechno stalo právě takhle?

Ne, samozřejmě že nelituji. V životě mám čeho litovat a jsou i docela vážné věci, které bych nebyl udělal znovu. Ale to je všechno, jak se říká, rozumování pro chudáky.

Předpokládám, že i kdybych se stal archivářem historikem, nic dobrého by ze mě v tomto ohledu nevzešlo. Mohl bych být historikem badatelem, mohl bych i psát, ale stejně bych asi někam odešel. To proto, že už jsem takový.

Po návratu z Podněstří jste téměř okamžitě odjel do Bosny.

Z Podněstří jsem odjel 31. července, v srpnu jsem tam byl týden, vrátil jsem se začátkem září, šel na svou promoci a 30. října jsem už přijel do Bosny. Všechno se to stalo náhodou. Šest lidí z našeho útvaru se rozhodlo jít bojovat za Srby. Já jsem se vlastně nikam nechystal.

Moc jsem totiž nechápal, co máme v té občanské válce dělat. Samozřejmě jsem byl pro Srby. Nicméně se pořád nic nedělo, nikdo nikam neodjížděl. Chodil jsem měsíc na schůze. Když mi řekli, že je všechno připravené, tak jsem šel. A ukázalo se, že jsem šel namísto nich.

Teď už bych to neudělal, už jsem jiný člověk. Když jsem byl mladší, byl jsem mnohem citlivější na to, jak moje chování vypadá navenek. Teď už bych je klidně poslal někam. Tehdy to tak nebylo. Byly v tom zbytky vrozené infantility… nebo inteligence, nebo obojího.

Po Bosně jste šel na vojnu…

Uvědomil jsem si, že pokud chci dělat něco jiného, musím tuto kapitolu nějak uzavřít. Po vojenské službě jsem nijak zvlášť netoužil, chápal jsem, jaká armáda je. V praxi se ukázalo, že je to ještě horší, než jsem si myslel. Šel jsem a odsloužil rok. A alespoň v té části naší armády, kterou jsem měl možnost vidět, na ní nebylo nic dobrého.

Kdy a proč jste souhlasil se vstupem do FSB?

Bylo to po první čečenské válce. Po zhlédnutí záběrů z novoročního útoku na Groznyj jsem se vydal na vojenskou správu. V té době jsem pracoval jako ostraha a přemýšlel, kam dál. Když jsem viděl, co se děje, rozhodl jsem se, že půjdu plnit svou povinnost do skutečné armády ve skutečné válce. Podepsal jsem smlouvu na půl roku a pokusil se přihlásit do kurzu pro mladší poručíky, ale záhy jsem pochopil, že mě mladší poručíci nezajímají, a odjel jsem rovnou do Čečenska.

Dostal jsem se k dělostřeleckému pluku.

A jak jste se v roce 1998 dostal do FSB?

O půl roku později, během dalšího příměří, jsem se vrátil z Čečenska. Upřímně řečeno, nebylo tam co dělat. Byla to nuda. Nebyl jsem špatným zástupcem velitele ani velitelem dělostřelců a nabízeli mi, abych zůstal. Dal jsem výpověď, přijel do Moskvy a uvažoval, co dál v životě. Nelíbila se mi perspektiva, že si budu prací v archivu vydělávat na chleba a vodu. Měl jsem za sebou tři válečná tažení. Jeden můj spolužák, který už sloužil ve FSB, mi navrhl, abych tam šel. Zeptal jsem se, zda by mě FSB přijala s mými osobnostními specifiky. Jsem vlastenec a netajím se tím, jsem proti Jelcinovi, nemůžu ho vystát. Ale tehdy v Bosně jsem sloužil jako žoldák. I když jsme tam dostávali drobné. Říkal: „Hlavně se o tom nerozkřikovat na chodbách.“ Pak se ukázalo, že se můj životopis líbil mému budoucímu šéfovi. Tak jsem se tam dostal, zřejmě si mě vyhlédl. On i další důstojníci, kteří mi byli sympatičtí, byli velmi rychle propuštěni, vyhozeni jako nežádoucí. Nebyl jsem toho svědkem, bylo to už za druhé čečenské války. V Čečensku jsem zůstal téměř do konce roku 2005.

Proč jste nakonec v roce 2013 z FSB odešel?

Nechtěl jsem odejít, byl jsem „odejit“.

Po dohodě?

Ne. Byl jsem doslova „vyhozen“, heh. Oficiálně jsem byl propuštěn kvůli reorganizaci, ale neoficiálně jsem měl prudký konflikt s vedoucím oddělení, který mě měl jako zástupce. V té době jsem byl hodně černá ovce, protože jsem se netajil svými názory. Proto jsem byl odejit, za nesympatie k šéfovi a celkovou neloajalitu. K režimu.

Kdy jste na jaře 2014 odjel na Krym?

Byl jsem tam už koncem ledna, když jsem doprovázel Dary mudrců (pravoslavné relikvie, pozn. překl.) a zajišťoval bezpečnost. Posledním bodem cesty [s dary mudrců] byl Krym. Na Krym jsem přijel z Kyjeva s plným vědomím toho, jak to všechno (Majdan, pozn. překl.) skončí. Na Krymu jsem skutečně jednal bez jakéhokoliv pověření s důstojníky velitelství ukrajinského námořnictva.

Mimochodem, ani jeden z nich nebyl ponechán ve službě, když přeběhli na stranu Ruska.

Proč?

Protože takové samostatně uvažující nepotřebujeme. Potřebujeme úlisně poslušné.

Tehdy jsem se setkal s [lídrem ukrajinské proruské strany Ruská jednota Sergejem] Aksjonovem a viděl jsem, že se na něj mohu spolehnout. Seznámil jsem ho s [miliardářem Konstantinem] Malofejevem. A pak, když se to dalo do pohybu, řekněme, že jsem sehrál svou roli.

Přiletěl jsem večer před obsazením Nejvyšší rady (27. února 2014 byla budova Nejvyšší rady Krymu obsazena neoznačenými příslušníky ruské armády. Zaměstnanci ukrajinského ministerstva vnitra, kteří budovu střežili, byli vyhozeni a nad budovou byla vyvěšena ruská vlajka, pozn. překl.) Ačkoliv si to mnozí lidé myslí, osobně jsem se toho neúčastnil. Protože to dělaly speciální jednotky a já jsem v té době nebyl v armádě a neměl jsem žádné pověření, kromě toho Malofejevova.

Takže jsem pracoval konkrétně s Aksjonovem na různých organizačních věcech.

Byla účast na anexi Krymu vaší osobní iniciativou, nebo vás o ni požádal Malofejev?

V tomto případě šlo o náhodu. Velmi mě to zaujalo a chtěl jsem se toho zúčastnit. Bylo by zvláštní, kdyby si Malofejev vybral někoho jiného. Neměl žádné další plukovníky FSB s takovými bojovými zkušenostmi, jako jsem měl já. Bylo to logické.

Vzpomínáte si, co jste dělal 7. dubna 2014?

Ne. V té době jsme se připravovali na vstup do Slavjanska, i když slovo Slavjansk tehdy nikdo neznal, do Doněcka. Upřímně řečeno, nepamatuji si, kde jsem v tu chvíli byl, protože jsem neustále cestoval mezi Simferopolem, Rostovem, Taganrogem a všude možně po Krymu.

Deník jsem si tentokrát nevedl.

I během druhé čečenské války jsem si vedl deník, samozřejmě šifrovaný, ale tentokrát ne. Když jsem překračoval hranice (na Donbas), nechal jsem doma i pas, natož deník.

A na co jste to narážel?

Den, kdy DLR vyhlásila nezávislost.

Možná jsem tam ten den poslal [Igora] Bezlera. Zdůrazňuji, možná. Dal jsem mu tři tisíce dolarů od Aksjonovova, aby mě informoval. Chtěl jsem vědět, kam jdeme. Chápal jsem, že bez podpory zvenčí (od obyvatel Donbasu, pozn. překl.) by to pravděpodobně nefungovalo.

Byla to vaše osobní iniciativa?

Ano.

Ne Malofejevova, ne Aksjonovova?

Malofejev byl obecně proti Donbasu. Pak změnil názor, ale nebyl jsem to já, kdo ho přesvědčil. Slíbil mi obrovskou prémii za úspěšné akce na Krymu a že když se vrátím do Moskvy, bude pro mě další práce. Teprve později jsem zjistil, co je to za práci. Člověk, kterého si pro tuto práci vybral, naprosto selhal.

Jaká to byla práce?

Tajná. Bylo to také zajímavé, ale ne jako Donbas. Nejel jsem na Donbas kvůli penězům. Faktem je, že jsem se domníval, že bychom se v žádném případě neměli zastavit na Krymu. Dokud bude v Kyjevě tato protiruská vláda, bude Krym v ohrožení. V té době jsem věřil, že Moskva pochopila, co udělala, a že není cesty zpět. Musíme prostě táhnout, kam až to půjde. Aksjonov to podporoval. Není to hloupý člověk, pochopil, že dokud Krym nebude mít Rusko na severu, bude to málo platné. Stál v čele Ruské jednoty, jejíž pobočky byly nejen na Krymu, ale i v celé Novorosii. Spojil mě se svými lidmi z Charkova, Oděsy a tak dále. Vlastně mi je předal. Nebylo tam moc lidí, ani moc příležitostí, ale z nouze dobrá voda z louže. Téměř nikdo z těch lidí nebyl z Doněcka.

Byl jsem požádán, abych táhl do Oděsy. Jenže jak se tam dostat? Po moři? Vylodit se, jako to udělal Děnikin v roce 1919, by bylo samozřejmě skvělé. Problém byl v tom, že Děnikin vylodil celou vojenskou jednotku a jít bez týlu byl hazard bez šance na úspěch. Potřebovali jsme alespoň teoretickou možnost získat pomoc z Velkoruska (Rusko v hranicích RF uznávaných mezinárodním právem, pozn. překl.) Proto jsme se rozhodli pochodovat na Doněck. Napsal jsem Aksjonovovi text a on ho přečetl ve vysílání [Výzva Sergeje Aksjonova ukrajinskému lidu]. Malofejev pomáhal, ale v té době byl již slabý. Aksjonov převzal veškeré financování kampaně v Donbasu.

Těch 54 lidí, s nimiž jste v noci 11. dubna překročil ukrajinské hranice, to byli Aksjonovovi muži?

Byli to většinou lidé z praporu, který jsem zformoval na Krymu, pokud se tomu dá říkat prapor. Byl to však jediný prapor, který měl zbraně. Díky mým bývalým konexím se mi podařilo získat přístup do ukrajinského vojenského skladu. Získali jsme 150 útočných pušek a čtyři kulomety RPD. A když se ukázalo, že bychom měli být schopní projít (přes hranice, pozn. překl.), sehnal jsem další muže. Motorola [Arsen Pavlov] byl mezi nimi. S každým z nich jsem vedl rozhovor, někteří odpadli, osm lidí zůstalo. Protože jsem všechny varoval, že jdeme k partyzánské jednotce.

Kdybychom selhali, vlast by řekla, že jsme nikdy neexistovali.

Dvě třetiny skupiny tvořili lidé s ukrajinským občanstvím.

Jít dobýt město s padesátkou lidí je sebevražda.

Proč? Všechno jsem měl jasně naplánované.

Kdyby tam nebyli místní povstalci, byla by to samozřejmě sebevražda. Ale protože tam byli, moje úvaha spočívala v tom, že v rámci této měkké tkáně vytvoříme kostru. A tak se stalo. Možná ne v takovém měřítku, jak jsem doufal, ale kolem těchto 50 lidí se rozrostla celá milice.

Kdybyste nepřekročil hranice, byla by v Donbasu válka?

Něco by proběhlo, ale skončilo by to velmi rychle. Vstoupily by tam ukrajinské jednotky a došlo by k několika událostem, jako byla ta v Oděse (během proruských protestů v Oděse bylo zabito 48 lidí a několik desítek zraněno, pozn. překl.) Někdo by byl upálen, někdo zastřelen, sto nebo dvě stě lidí by se ztratilo, nacionalisté spolu s SBU by to zařídili. A to by bylo všechno.

Donbas by byl pro Rusko ztracen a válka by se odehrávala na hranicích s Krymem.

Šel jste tam bojovat proti ukrajinským úřadům?

V prvních dnech jsme mohli zlikvidovat spoustu ukrajinských vojáků a příslušníků speciálních služeb, ale nikoho jsme se nedotkli, nikoho jsme ani nezadrželi. S výjimkou těch, kteří se nám jasně a otevřeně postavili na odpor. Neutralizovali jsme ty, kteří nám kladli ozbrojený odpor: ukrajinské nacionalisty. Nikoho jiného jsme se nedotkli.

Chtěl jsem provést speciální operaci, jak to jen umím. Nehodlal jsem bojovat. Hodlal jsem provést silové akce, vytvořit domobranu a zajistit bezpečné provedení referenda, po němž měly být přivedeny ruské mírové síly. Měl se opakovat krymský scénář, ovšem bez vojenských akcí.

Moskva však rozhodla jinak. Navíc poté, co jsem už vstoupil na ukrajinské území.

Boje začaly, jakmile si Ukrajina uvědomila, že žádné ruské mírové síly nepřijdou. Kdyby se vše odehrálo tak, jak jsem plánoval, k žádné válce by nedošlo.

Ukrajinská armáda začala sílit.

Takže na východní Ukrajině nebyli žádní ruští vojáci?

Dokud jsem velel milici, tak ne. Byli zde jednotliví dobrovolníci. Přišel za mnou důstojník. Studoval na dělostřelecké akademii a odjel na dovolenou do Slavjanska. Pověřil jsem ho velením dělostřelectva, ale po měsíci se vrátil do Ruska. Pokud vím, tak dostal přísnou důtku.

Ruští armádní rekreanti, to je známý meme…

Mluvím pouze o tom, co jsem osobně pozoroval. V době, kdy jsem byl velitelem milice a stal se ministrem obrany DLR, nebyly na území DLR žádné vojenské jednotky. Nebyli tam ani žádní oficiální poradci.

Takže jste nechal rodinu a děti v Moskvě a odjel jste provádět speciální operaci?

Ne, v té době jsem byl už dlouho rozvedený. A o mé rodině se s vámi bavit nechci. Sám se do ničích rodinných záležitostí nevměšuji a nemám rád, když se do nich vměšují jiní.

Jaká byla disciplína v milici?

Za mě velmi tvrdá. Čím více se rozrůstala, tím přirozeně klesala disciplína. Ve Slavjansku sice panovala velmi přísná disciplína, ale když se fronta táhla několik desítek kilometrů, nemohl jsem osobně kontrolovat všechny jednotky. Úkol, který jsem si od začátku stanovil: aby mě vojáci nejen respektovali, ale v nezbytné míře se mě i báli, jsem splnil.

Velitelé měli obzvlášť velký strach. A právem.

Protože jste použil metody…

Použil jsem všechny metody, které vojevůdce může ve válce použít. Zvláště v občanské válce.

Včetně střelby?

Samozřejmě.

Kolik jste vydal rozkazů k zastřelení?

Oficiálně čtyři.

Sám jste střílel?

Ne. (V rozhovoru s ukrajinským novinářem Dmitrijem Gordonem Strelkov přiznal, že osobně zastřelil jednoho člověka, pozn. překl.) Nebylo to třeba. Promiňte, ale velitel není povinen zastřelit každého osobně.

Dobře. Kdyby nedošlo k plnohodnotnému konfliktu a Rusko by nepodporovalo Rusy v Donbasu, co by ukrajinské úřady dělaly s ruskojazyčným obyvatelstvem?

Totéž co nyní, jen rychleji.

Jak byste to nazval?

Kulturní genocida. Tažení proti Rusku a ruštině. Tam, kde začíná kulturní genocida, dříve či později dojde k regulérní genocidě. Pro národ je kulturní genocida někdy ještě strašnější než ta skutečná, protože vede k rozleptání identity. Na Ukrajině se formuje antirusismus. Rusové bojují za to, aby jejich děti nemluvily rusky a nepovažovaly se za Rusy. To není ani schizofrenie, je to horší.

V tom jste viděl smysl své činnosti? Aby se zabránilo genocidě ruského národa?

Ano.

Vlády přicházejí a odcházejí, Putinové přicházejí a odcházejí, ale Rusko zůstává. A národ také.

Co se stalo 17. července 2014?

17. července… Pokud si vzpomínám, byl sestřelen boeing.

Sestřelila jej milice?

Milice boeing nesestřelila. Bez dalšího komentáře.

Jsou důkazy předložené proti vám lživé?

Žádné další komentáře. Pamatujte si, že nikdy nelžu. Zejména v záležitostech, jako je tato. Ale některé věci neřeknu.

Existují tři strany: Rusko, Ukrajina a milice. Komu věřit?

Mně. Řekl jsem vám naprostou pravdu. Milice boeing nesestřelila. To je vše.

Proč to na vás chtějí všechno svést?

Žádné další komentáře. Už to není zábavné.

22. prosince 2021 požádala nizozemská prokuratura o vynesení rozsudků nad osobami zapletenými do havárie boeingu MH17. Jste mezi nimi.

Pokud mě moji nepřátelé nenávidí a kladou si takové podmínky, pak dělám správnou věc.

Proč jste odešel z Donbasu?

Také jsem byl vlastně odejit.

Kdo vás „odešel“?

Nikdo mě tam nepotřeboval. Stál jsem všem v cestě. Tehdy jsem to ještě úplně nechápal. Spoustě věcí jsem nerozuměl. Neměl jsem vlastní zpravodajskou službu, nikdo mě neinformoval.

A od jistého okamžiku mě záměrně dezinformovali, včetně [Alexandra] Borodaje (ruský válečný zpravodaj, v roce 2014 předseda Rady ministrů DLR, později poslanec Státní dumy, pozn. překl.)

Na začátku srpna se vlastně jednalo o to, zda bude existovat DLR, LLR a následně Novorosie. Stále existovala iluze, že bude existovat.

A tato otázka byla nastolena v Doněcku nebo v Kremlu?

V Kremlu jsem byl jenom na výletě. Ta otázka ležela na frontě. Milice nemohla pokrýt celý obvod fronty, kde se nacházela, nemohla vzdorovat nepřátelským ukrajinským úderným skupinám, protože ty byly několikanásobně početnější a vybavenější. Bez ruské pomoci nebylo možné Donbas udržet. Několik lidí mi kladlo podmínku: „Buď odejdeš, nebo ti nebude pomoženo.“

To bylo umocněno tím, že jsme neměli čím střílet. Dospěl jsem k závěru, který jsem udělal. Teď si myslím, že jsem byl špatně informován, ale těžko bych s vámi mluvil, kdybych se rozhodl jinak.

Můžete mi říct, kdo vás požádal, abyste odešel?

Ne.

Co jste chtěl dělat v Donbasu, v Novorosii?

Chtěl jsem udělat maximum pro to, aby Novorosie vůbec vznikla, ať už jako součást Ruské federace, nebo jako autonomní, soběstačný útvar, stát ruského lidu. Kde by si Rusové pamatovali, že jsou Rusové, a spravovali svůj vlastní stát. A tak jsem chtěl zabránit válce, která je v opačném případě nevyhnutelná. Protože bez Charkova, Dněpropetrovska, Oděsy, Chersonu a Mykolajivu by Ukrajina nemohla bojovat. Neměla by dvě třetiny průmyslu, přístup k moři, celý vojenský průmysl. Neměla by více než polovinu svých vojáků. Protože více než polovina bojovníků ukrajinských sil jsou rodáci z Novorosie, kteří mluví rusky.

Protože byli odvedeni?

Protože dostávají peníze a na Ukrajině se jinak moc peněz vydělat nedá.

Co si myslíte o neúspěchu na východní Ukrajině?

Jsem historik, rozumím, vím, že pravda vítězí mnohem méně často než nepravda. Přesto je třeba se o to pokoušet. Pokud bude šance, zkusím to znovu. Kdybych chtěl někde jen bojovat, bojoval bych. Měl jsem možnost stát se vojákem žoldnéřské společnosti, nevzal jsem to, nemám zájem. Nechci zabíjet lidi a riskovat jen kvůli penězům nebo slávě.

Kdyby nebylo války na východní Ukrajině, myslíte si, že by méně Rusů bojovalo například v Sýrii nebo ve Středoafrické republice a v Libyi?

Kdyby k tomu nedošlo, nikdo by tam nebojoval. Když se Kreml rozhodl zmrazit konflikt na Donbasu, tak pak jednal logicky. Sýrie byla o odvedení pozornosti, ale i prosbou o odpuštění za Krym a Donbas.

Nikdo jim neodpustil.

A to se vědělo předem. Psal jsem o tom. Neuspějete, nedočkáte se. Namočíte se do další války, do bažiny, do krvavých sraček, a budete v nich sedět. Ničeho nedosáhnete.

Propaganda na ukrajinské i ruské straně z vás udělala mýtus. Na jedné straně úhlavní nepřítel…

Já jsem úhlavní nepřítel Ukrajiny, to si můžete být jistí. Jsem nepřítelem ukrajinského státu až za hrob. Zdůrazňuji, že nejsem nepřítelem Ukrajinců, protože je považuji za součást ruského národa. Domnívám se však, že existence Ukrajiny zaručuje občanskou válku mezi Rusy.

Ukrajina jako stát měla v roce 2014 nejlépe zaniknout nebo se rozpadnout. To jsem si skutečně přál. A za to jsem bojoval. Za likvidaci ukrajinské státnosti.

Moje další otázka…

Šel jsem bojovat za právo Rusů považovat se za Rusy ve své vlastní zemi. A na ochranu Rusů. Stejně jako jsem šel bojovat na ochranu Rusů v Čečensku. Stejně jako jsem šel bojovat za Podněstří. Trochu patetické, nicméně pravdivé.

Na jedné straně jste se stal úhlavním nepřítelem Ukrajiny a na druhé straně jste se do určité doby, dokud vás bylo potřeba, stal ruským hrdinou. Proč se stalo, že…

Úhlavní nepřítel Ukrajiny zůstává a není tu žádný ruský hrdina?

Ano.

To je normální. Co byste chtěl?

Vlast prostě zapomněla?

Ne, vlast není pojem pro naše kremelské polobohy.

Jste pro kremelské polobohy nepohodlný?

Nejsem jen nepohodlný, ale i velmi nebezpečný. Protože já zaprvé nic neprodávám a zadruhé nic nekupuju, heh. Jsem zásadový muž a mám svůj kodex cti. Jako voják jsem jim vůbec nevyhovoval a mně jejich rozhodnutí taky vůbec nevyhovovala. Takže piškoty, které mi chtěli dát, jsem prostě nepřijal, protože výměnou za ně chtěli, abych změnil své názory a přesvědčení.

Já odmítám vše, co udělali na Donbasu po 14. roce, oni odmítají mou existenci jako takovou.

Mluvil jste o piškotech. Dostal jste nabídku jít do politiky?

Dostal jsem nabídku jít do Aksjonovovy kanceláře. Jako náměstek. S výhodami. Vily, dači, auta. Jednou z podmínek [práce pro Aksjonova] bylo zapomenout na Donbas a vůbec se neukazovat. Odmítl jsem, protože to bylo už po minských dohodách. V roce 15 mi pak Zjuganov navrhl, abych za ně kandidoval do Státní dumy. Vnímal jsem to podobně. Velmi dobře chápu, jakou roli hraje Zjuganov a jeho KPRF. A tím, že bych tu nabídku přijal, bych byl nucen na tutéž melodii tančit.

Dumu pokládám za šaškárnu. Není to parlament, je to vládní nedorozumění. Je to sbírka předvybraných podvodníků, zlodějů a píčusů, kteří jsou určeni, aby schvalovali už napsané zákony. Je to šaškárna, ve které nechci a nikdy jsem nechtěl být účasten.

Váš bývalý spolubojovník Borodaj je nyní poslanec.

To, že se Alexandr Jurjevič Borodaj dostal do této Dumy, je skvělé. Konečně našel své soudruhy. Z hrdiny, který bránil Bílý dům, bojoval i v Podněstří, byl dopisovatelem listu Zavtra (radikální nacionalistický týdeník, pozn. překl.), mezi ty, které v mládí považoval za nepřátele vlasti.

Jak probíhá váš běžný den sedm let poté, co jste se usadil v Rusku?

Ráno vstanu, odvedu dítě do školky, jdu do práce.

Kde pracujete?

S majiteli máme gentlemanskou dohodu, že já neprozradím, kde pracuji, a oni mi jednoho dne nezavolají a neřeknou, abych se nechal vyhodit.

Nějaké nové koníčky?

Ne. Píšu pouze na svou stránku VKontakte každý den. Příspěvky a někdy i fejetony. Četl jste nedávno ten o Titaniku?

Ne.

Přečtěte si to. Je to taková jednotaktovka.

Vzdal jsem se svého největšího koníčku. Na rekonstrukce jsem úplně rezignoval. Hrát si na válku, zatímco vaši kamarádi stále sedí v zákopech pod palbou a stále mají ztráty – v průměru 20 měsíčně – je pro mě nepřijatelné. Také jsem se musel vzdát mé sbírky historických zbraní. Měl jsem malou sbírku kulometů z první světové války. Byly to zajímavé kousky. Všechno jsem to dal do muzea, protože to neumím udržovat. Žádné doklady, žádná licence a ani žádné peníze, heh.

Jaké jsou vaše plány pro zbytek života?

Jak říká jeden můj přítel: Na nás už celé osazenstvo hřbitova čeká. Proto žijme, jako by to mělo být naposled.

Jdete tomu hřbitovu naproti.

Kdyby vás hledalo celé mezinárodní společenství. Kdybyste nemohl jet do zahraničí, třeba ani do Běloruska. Kdybyste u soudu dlužil 480 milionů dolarů, asi byste byl také méně optimistický, pokud jde o plány do budoucna. Jestliže budu mít příležitost, budu se aktivně účastnit událostí, které se budou konat v Ruské federaci, pokud se jich dožiji. A pokud nepřijdou, tak se jich účastnit nebudu. Zatím takové příležitosti nevidím. (No vida, Igore, stačil rok a dočkal ses, pozn. překl.)

Obecně jste spíš optimista nebo pesimista?

Neočekávám nic dobrého pro naši zemi a naše lidi.

A pro vás osobně?

Také nic moc. Jde o to, že podle všech mých závěrů nás všechny nečeká nic dobrého. A i kdybych mohl využít své profesionální schopnosti, nikomu by to neprospělo, to mi věřte.

Nezdá se vám život nudný?

Život je už taková věc. Je mi 50 let. Už nikdy nebudu mít tu vášeň a zběsilou energii. Své povinnosti vůči rodině plním, jak nejlépe umím.

V roce 1921 byla Wrangelova armáda evakuována z Krymu do tábora Gallipoli. Měli tam slavný monument, který si přivezli kámen po kameni, pyramidu. Bylo na něm napsáno: „Jen smrt tě zbaví povinnosti“. V mládí jsem to přijal za své motto a filozofii. Jsem věřící křesťan a snažím se podle této zásady žít. Už dávno jsem dospěl k závěru, že život je člověku dán, aby tu něco vykonal. Ne, aby si to užil.

Jaké jsou vaše hlavní životní úspěchy?

Bůh posoudí, jaké jsou mé úspěchy.

A co vy sám?

Těžko říct, život ještě neskončil. Jak to říká Bulgakov? „To hlavní ve tvém životě teprve přijde.“ Jako ironický a sebekritický člověk nemohu ve svém životě najít žádné společensky užitečné úspěchy.

Je na ostatních, aby člověka hodnotili.

Jaký je smysl vašeho života?

Plnit své povinnosti, jak tomu rozumím já.

To je příliš univerzální, ne?

Pro některé lidi je to univerzální, ale pro mě je to dostatečné.

Je válka strašná?

Rozhodně.

Proč jste tedy většinu svého života zasvětil tomuto hororu?

Každý je k něčemu předurčen. Někteří zasvětili svůj život drogám, vodce. Někteří zasvětili svůj život umění. V našem životě je spousta hrozných věcí. Věřím, že zemi je pořád třeba sloužit, válka tu s námi bude do posledních dnů lidské existence. Snažil jsem se neválčit jen pro válku.

Nikdy jsem se nezapojil do bojů, které by mi byly lhostejné. Dokonce jsem opustil Bosnu, protože jsem pochopil, že tato válka je prohraná, jelikož většina Srbů nechce bojovat. A v takové situaci není zajímavé bojovat o dům a pozemek, jak nám bylo přislíbeno. A ti, kteří souhlasili, dostali domy a pozemky, ale brzy o ně přišli, protože to byly domy bosenských muslimů.

Jak byste se představil člověku, který o vás nic neví?

Pokud o mně nic neví, nic bych mu neříkal. Jen bych se představil a řekl, že se jmenuji Igor.

Igor Girkin/Strelkov
Narozen 1970 v Moskvě. Vystudoval historii a archivnictví. Účastnil se válek v Podněstří, Bosně a obou válek v Čečensku. V letech 1998 až 2013 příslušník FSB. V roce 2014 vojenský velitel a ministr obrany takzvané Doněcké lidové republiky a Novoruska. Později obviněný z válečných zločinů a terorismu, včetně podílu na sestřelení malajsijského civilního letadla.

Po návratu z Donbasu žil v Moskvě a částečně na Krymu. Se současnou manželkou, rodačkou z Donbasu, má dceru Uljanu, z předchozích vztahů syny Alexandra, Andreje a Ivana.

Je známým ruským rekonstruktérem, před rokem 2014 spolupořádal řadu rekonstrukcí historických bitev v Rusku i v zahraničí. Odborně publikoval na téma bělogvardějců a ruské občanské války po roce 1917. Psal válečnou poezii i prózu, v roce 1999 mu vyšla autobiografická kniha Bosenský deník a v letech 2013 a 2014 dvě pohádkové knihy s vlastními ilustracemi.

Vedle ruského nacionalismu a imperialismu se hlásí k ideologii Bílého (protibolševického) hnutí a monarchistickým názorům: „Jsem zastáncem ortodoxní monarchie. Pro Rusko je optimální jakákoli autoritářská forma vlády. Vyhovuje naší kultuře a ekonomické realitě,“ řekl.

Od 14. října 2022 je podle svých slov opět v aktivní službě a buduje svůj dobrovolnický prapor.

Autor rozhovoru Alexej Žabin Přeložila Lucie Sulovská Na mé překlady a články mi můžete přispět na stránce:buymeacoffee.com/lsulovska9F

Foto: Igor Girkin během působení v Čečensku

gi