... až k revoluci za potoky krve

Nesnášel zbraně. Nechtěl je mít v domě ani ve své blízkosti. A přesto se stal symbolem krutých zvěrstev napáchaných koncem minulého století v latinskoamerickém Peru. Zemřel Abimael Guzmán, právník a filozof, který ve jménu převratu zabil stovky lidí, aniž by smrt spatřil zblízka.

„Násilí je mezinárodní právo.“ „Bez revolučního násilí nemůžete svrhnout staré pořádky a nahradit je novými.“ Tak vysvětloval své ideje. Ty ideje, které se staly hnacím motorem tehdy nejkrutějšího uskupení v Latinské Americe.

Abimael Guzmán byl zakladatelem a vůdcem peruánské teroristické organizace Světlá stezka, která v dobách svého největšího vlivu měla na svědomí přes 30 tisíc lidských životů. „Soudruh Gonzalo“, jak se mu ve stezce přezdívalo, zemřel minulou sobotu ve vojenském vězení nedaleko Limy. Bylo mu 86 let. Pár let před svým dopadením, v roce 1988, někdejší profesor filozofie prohlásil: „Cílem organizace nebylo jen provádět násilné útoky, ale také rozsévat strach, paniku a zhnusení nad krutostí jejich činů.“ A dařilo se jim to dobře.

Sám zakladatel „soudruh Gonzalo“ se ostatně inspiroval na místech, kde nebyla o vzorové příklady nouze – především v Mao Ce-tungově Číně, kterou od šedesátých let opakovaně navštěvoval, a tamní kulturní revolucí. Guzmán neposkytoval rozhovory, nevystupoval v televizi ani neřečnil v dlouhých projevech, jak mají někteří latinskoameričtí revolucionáři ve zvyku. Několik let se dokonce myslelo, že je mrtvý. Přesto v osmdesátých a devadesátých letech minulého století ovládal velkou část Peru a nebránil se označení, jež získal od svých druhů: Presidente Gonzalo.

Zrodil se tyran intelektuál

O dětství Manuela Rubéna Abimaela Guzmána Reynosa je informací poměrně dost, jen si často protiřečí. Jedno ale je jisté – Guzmán byl levoboček. Narodil se 3. prosince 1934 ve městě Mollendo při jižním pobřeží Peru. Dál už se informace rozcházejí, podle některých byl nemanželským synem prosperujícího farmáře a chudé pouliční prodavačky či rolnice, která ho záhy opustila. Jiné tvrdí, že s matkou žil a že právě ona chtěla, aby navštěvoval školu. Guzmán však určitě nějaký čas pobýval v domě svého otce s dalšími legitimními i nelegitimními dětmi, jichž bylo podle různých zdrojů šest až deset.

Ať už to bylo jakkoli, Guzmán se díky financím otcovy rodiny dostal ke vzdělání. Zprvu navštěvoval katolickou školu, a protože byl bystrý a učenlivý, dotáhl to na univerzitu, kde vynikal hned ve dvou oborech – v právu a filozofii. Coby člen rodiny s majetkem se sice dostal ke studiu, ale vzhledem ke svému původu neměl právo na dědictví, takže nemohl zakořenit v sociální třídě, která ho obklopovala. Jak podotkl peruánský spisovatel Santiago Roncagliolo, jenž ve svých románech mnohdy čerpá z novodobé peruánské historie, snad právě tato křivka Guzmánova osudu vedla k jeho pozdějšímu vnímání světa. „Spojení vzteku chudých s akademickým vzděláním bohatých v tomto případě namíchalo smrtící koktejl,“ citoval Roncagliolu španělský list El País.

Abimael Guzmán vystudoval státní univerzitu Universidad Nacional de San Agustín v druhém největším peruánském městě Arequipa. Začátkem šedesátých let se ale přesunul na univerzitu San Cristóbal de Huamanga v Ayacuchu, do jedné z nejchudších oblastí ve vysokohorských Andách, kde začal učit a naplno se věnovat levicové politice. Samozřejmě ho zaujalo dění na Kubě, kde v roce 1959 převzal moc – rovněž právník – Fidel Castro. Nejvíce ho ale přitahoval Velký kormidelník Mao Ce-tung, na základě jeho myšlenek navrhl sérii základních principů, které se staly vůdčími idejemi Světlé stezky.

Strategie moci

Hnutí založil na konci šedesátých let po mnohočetném rozštěpení peruánské komunistické strany, jejíž členové ho nechtěli přijmout do žádné z nově vytvořených odnoží. Profesorovy požadavky na Peru, které by fungovalo bez peněz, bez bank a velkého průmyslu, jen na bázi rolnického života a výměnného obchodu, dnes by se asi řeklo swapování, byly i pro peruánské komunisty příliš velkým soustem. Název Světlá stezka si Guzmán vypůjčil z výroku zakladatele první komunistické strany v Peru Josého Carlose Mariáteguiho: „Marxismus-leninismus otevře světlou stezku revoluci.“

Guzmán byl charismatický učitel, nebál se diskutovat se studenty a měl na ně velký vliv. Brzy začal své následovníky vysílat do chudých a státem opomíjených oblastí, aby šířili jeho myšlenky. Považoval se za čtvrtý meč marxismu – po Karlu Marxovi, Vladimiru Iljiči Leninovi a Mao Ce-tungovi. Než v roce 1980 začal samotný ozbrojený boj, Guzmán vychoval celou generaci mladých lidí. Vždyť v přednáškových sálech strávil skoro 17 let. Senderovci, jak se stoupencům hnutí říkalo (podle názvu Sendero luminoso – Světlá stezka), si na ayacuchuašské provinční univerzitě vytvořili svou základnu. Zfanatizovaní Guzmánovi přívrženci byli připraveni pro jeho teze zabíjet, ostatně jejich učitel hájil ideu násilného převzetí moci nad peruánskou společností. Skutečná revoluce podle něj mohla nastat pouze po přebrodění „řeky krve“. Vize jeho nacionalismu připomínaly konání jiného intelektuála v maskáčích, kambodžského vůdce Pol Pota, který ve jménu revoluce neváhal vyvraždit téměř čtvrtinu svého národa.

Tváří v tvář

Smrt měla z bojovníků udělat hrdiny. Guzmán však odmítal nakupovat zbraně, nechtěl být závislý na jiných latinskoamerických guerillách nebo státech, a tak zpočátku senderovci zabíjeli protivníky v boji tváří v tvář, mačetami, kameny, vroucí vodou. Naopak Guzmánova práce byla čistě intelektuální. Den začínal čtením novin a sledováním zpráv.

Světlá stezka mohla dobře sílit tam, kde chyběl stát. Jenže – a v tom měli senderovci výhodu – stát chyběl na velkém území Peru. A toho také Světlá stezka využila – třeba posílala učitele na místa, kde takřka nebyli. Že to často byli fanatici? Nevadí. Nebylo tam s kým srovnávat, tak to ani nešlo rozpoznat. Tam, kde nebyli soudci, poslali zase soudce a lidem nabídli i domobranu. Mnozí se báli ozbrojených sil, které ty nejchudší často bezdůvodně stíhaly. Soudruh Gonzalo zkrátka analyzoval, kde jsou možná ohniska nespokojenosti, zavedl tam své lidi a ti už převzali kontrolu nad komunitami či odbory. Někdy snadno, jindy obtížněji. Obvykle s nutností odstranit místní autoritu, starostu či kněze. Pro lidi z měst a bohatších oblastí při pobřeží byla Světlá stezka noční můrou, pro venkovany z hor a zapomenutých oblastí to však v 80. letech byla často jediná možnost, jak žít přinejmenším trochu v klidu. Podobnou zkušenost donedávna zažívali i Kolumbijci s organizací FARC.

Soudný den

Peruánské úřady zprvu nevěnovaly takřka žádnou pozornost hnutí, které začalo přebírat venkovské radnice, klást bomby ve volebních místnostech a vraždit lokální lídry. Začátkem 80. let ale Světlá stezka vyrazila na zteč. „Nastal soudný den,“ oznámil v roce 1980 Guzmán. Čas svrhnout režim v zemi. „Budoucnost stojí na zbraních a dělech.“

Senderovci oznámili svůj příchod do hlavního města Limy vskutku krutým způsobem. Jednoho dne roku 1981 se místní obyvatelé probudili a na pouličních lampách viděli zavěšené zdechliny desítek psů s varovnými cedulkami „kapitalistickým psům“, kteří by nesouhlasili s Guzmánovou vizí nového Peru.

Následovalo deset let útoků, únosů a vražd. První velký masakr se odehrál v roce 1983 ve městě Lucanamarca, kde zemřelo 69 lidí včetně 18 dětí. Tehdy ještě neměli pistole, takže hlavními vražednými zbraněmi byly mačety a sekery. „Nejdůležitější je, aby pochopili, že jsme pevní jako skála a že jsme připraveni udělat cokoli,“ prohlásil Guzmán.

Úřady se často zdály v boji s hnutím bezbranné, revolucionářům se dařilo narušovat peruánský elektrický systém, dodávky vody a potravin. Rebelové přepadali policejní stanice, kde kradli zbraně, kladli bomby v divadlech, kinech a restauracích. Skupina platila svou teroristickou činnost z peněz vyloupených bank a v odlehlých koutech Peru senderovci pomáhali kokainovým kartelům s distribucí drog. Únosy a vraždy patřily ke každodenní rutině Guzmánových stoupenců. Zhruba dvacetimilionový národ svíral strach.

V roce 1990 v peruánských prezidentských volbách zvítězil Alberto Fujimori, jenž hlásal, že zemi Světlé stezky zbaví. A skutečně zahájil mimořádnou operaci, která vyvrcholila v září 1992, kdy se podařilo Guzmána vypátrat. Zásahové komando zadrželo tehdy osmapadesátiletého lídra uskupení v lepší limské čtvrti Surquillo, kde se skrýval v bytě nad tanečním studiem. Peruánci ho po zajetí viděli prvně až o dva týdny později na dnes již ikonickém snímku, kde stojí v pruhovaném vězeňském mundúru za mřížemi.

Třicet let za mřížemi

Abimael Gonzalo byl souzen a uznán vinným za teroristickou činnost, přičemž jeden z největších atentátů se odehrál jen pár týdnů před jeho zatčením. V červenci 1992 v Limě vybuchla dvě auta plná trhavin a zabila 55 lidí a dalších 155 osob poranila. Guzmán byl odsouzen ke dvěma doživotním trestům a jeho život skončil v jedné z nejstřeženějších věznic, vojenské káznici El Callao. Zemřel na oboustranný zápal plic. Nicméně (a zde se píše další smutný příběh Peru) v žaláři později skončili i ti, kteří ho dostali za mříže. Alberto Fujimori, peruánský autoritář, který vládl do roku 2000, si odpykává pětadvacetiletý trest za zločiny proti lidskosti a korupci. A do vězení svého času kvůli korupci zamířil i někdejší šéf peruánských tajných služeb Vladimiro Montesinos, jenž tam paradoxně alespoň našel čas k sepsání knihy o honu na šéfa Světlé stezky. Korupce je prokletím peruánské politiky. Z posledních deseti peruánských prezidentů jich sedm vyšetřuje policie nebo si přímo odpykávají trest ve vězení. Jen v loňském roce se v nejvyšším úřadu vystřídaly čtyři hlavy státu, z toho tři v jednom týdnu.

Ostatně znechucení politickou scénou přineslo body i nenápadnému učiteli z hor, Pedru Castillovi, který prezidentské volby v Peru ovládl letos. Zvolení drobného odboráře s obrovským bílým slamákem v zemi záhy oživilo vzpomínky na působení Světlé stezky. Kritici stoupence marxismu, jehož do voleb znal jen málokdo, s hnutím často spojují, což Castillo vytrvale odmítá. Nedávno vzniknuvší vládní kabinet však obsahuje jména – včetně premiérského –, jež za sebou podle údajů tajných služeb mají senderovskou minulost. Začátkem září se pak obvinění z členství ve Stezce dočkal i ministr práce Íber Maraví.

Zda poslední politické události v zemi Guzmán ještě sledoval, není zřejmé, každopádně v posledních dnech znovu zaměstnává řadu peruánských úředníků. Ti řeší, co s jeho ostatky. Mnozí místní veřejní činitelé se přiklánějí k návrhu rozprášit jeho popel nad mořem, aby se hrob nestal poutním místem příznivců stezky. O pohřbu by podle Guzmánova advokáta měla rozhodnout vdova po něm, Elena Iparraguirre, mimochodem rovněž odsouzená na doživotí. Tento fakt však zřejmě způsobí, že o uložení ostatků nakonec přece jen rozhodnou úřady.

Profesor možná spočine v rakvi s knihou, rozhodně však s žádnou zbraní. „Nikdy neviděl smrt zblízka,“ prozradil už před třiceti lety jeho kolega z akademických let v Ayacuchu Carlos Tapia. Muže, jehož myšlenky vedly ke smrti desítek tisíc lidí, tehdy popsal jako úředníka, „byrokrata, jenž administruje mašinu smrti, kterou sám vytvořil“.

LN, 18.9.2021