Spekulovat zpětně o tom, proč se na Silvestra 1992 rozpadlo Československo, respektive tehdy Česká a Slovenská Federativní Republika a vznikly dva nové státy, je vždy ošidné, ale - jak známo - státy existují jen tehdy, když jejich jednotlivé entity se navzájem potřebují, kdy existuje silná státnost, tedy vůle k udržení státu. Jinými slovy existují-li společné zájmy. Proto si snad zpětně můžeme dovolit říci, že v překotném čase změn po roce 1989 jsme zapomněli, že fundamenty, na kterých Československo bylo Masarykem budováno, přestaly existovat.

V roce 1918 se oba národy potřebovaly a společný stát byl pro obě strany výhodným řešením. Čechům dávalo Československo větší váhu ve střední Evropě a partnerství se Slováky bylo důležité k vyvážení německého obyvatelstva, které se necítilo v novém státě komfortně. Stalo se ze dne na den menšinou. Pro Slováky to zase byla po dlouhém období maďarizace příležitost postavit se s českou pomocí na vlastní nohy. Jenže v okamžiku, kdy se ukázalo, že československý národ neexistuje, že šlo pouze o účelovou konstrukci k prosazení samostatné republiky, a kdy se Slováci i ekonomicky postavili na vlastní nohy, společný fundament se logicky začal drolit, což dokazuje i rozličný pohled na historii. Češi za nejlepší období v historii považují první republiku, Slováci období 1948 až 1989 a na druhé místo postavili Slovenský štát. Pomlčkový spor po roce 1989 vyvolal silné vášně, ale nebyl vnímán jako včasné varování. Politici místo řešení se na obou stranách z toho snažili vytřískat vlastní, i když velice levný kapitál. Jacques Rupnik to komentoval slovy: „Stát se rozpadne, až když političtí představitelé a média postaví debatu na vzájemné ukřivděnosti: Češi doplácejí na Slováky a Slováci jsou neuznaní a politicky podřadní... Přitom sociální rozdíly nebyly větší než mezi severem a jihem Itálie.“

Historici upozorňují, že kdo propásl rok 1870, tedy německé a italské sjednocení, už nestihl vytvořit etnicky a politicky národ, protože do půlky devatenáctého století de facto národy neexistovaly, příslušnost byla vnímána místně.

Situace akcelerovala v okamžiku, kdy si Slováci řekli, že od roku 1968 je to příležitost jak získat poprvé v dějinách samostatnost. Místopředseda SNR Milan Zemek to komentoval slovy: „Je možné, že si hrozně nabijeme, ale je to jedinečná historická šance, kterou nemůžeme promarnit.“

A aby se Slováci ze svízelné situace dostali, začali po odchodu Mečiara více kooperovat s Evropskou unií, což jim přineslo prosperitu: Současná globální bilance je dle některých politologů úspěšnější pro Slovensko. My Češi jsme propadli již v devadesátých letech falešnému přesvědčení, že jsme „tygři Evropy“, což nás v důsledku oslabilo a politiku vyprázdnilo, jak ukázal výsledek posledních voleb. A zase půjde jen o to, jestli to vezmeme jako výzvu ke změně a sebevědomému evropskému směřování, nebo jestli se budeme tvářit, že se nic neděje a budeme se dále marginalizovat.

(Psáno pro ČRo Plus)