Na začátku sedmdesátých let minulého století studovala naše generace v rámci přípravy na povolání na středních školách. V té době zuřila ve Vietnamu válka.

Zuřila proto, že nenasytným komunistům nestačila severní část země. Rozhodli se usurpovat i jih – a to se jim nakonec podařilo.

Za války, každé války, se dějí příšerné věci – je to v její logice. Peklo na zemi prožívají vojáci stejně jako civilisté. Jeden obraz této apokalypsy nese datum 8. června 1972.

Mně táhlo na šestnáct a pronikal jsem do tajů elektrotechniky, jihovietnamské dívence Kim Phuc bylo devět. Toho dne došlo k tomu, k čemu občas na bojišti dochází. K tragickému omylu. Pilot Vietnam Air Force (Vzdušné síly Jižního Vietnamu) nedopatřením bombardoval vesnici Trang Bang ležící severozápadně od hlavního města Saigonu (obr. 7). Letadlo shodilo napalmové bomby a mezi zraněnými byla i Kim Phuc. Svět záhy obletěla fotka (obr. 1), jak běží nahá po silnici s popálenýma rukama, krkem a zády. V tom okamžiku zažívala krutou bolest a nepředstavitelné utrpení.

Snímek pořídil vietnamsko-americký válečný fotograf Nick Ut, který za něj byl vyznamenán. Mimo jiné i prestižní Pulitzerovou cenou. Obrázek posloužil jako protiválečná ikona na Západě i v komunistickém bloku, kde byl vítaným nástrojem protiamerické propagandy.

Pak se stalo to, co se občas stává. Zatímco fotku znal díky médiím téměř každý, o osudu Kim Phuc se příliš nemluvilo. Mnozí z nás si možná mysleli, že třeba ani nepřežila.

Do popředí zájmu se dostala až v těchto dnech, kdy svět znovu obletěla Utova fotografie, ovšem v docela jiné souvislosti. „Malá“ Kim Phuc, dnes dvaapadesátiletá dáma, se jezdí léčit na Floridu, aby se zbavila trvajících bolestí jako následku onoho děsivého válečného zranění. Nemá to zase tak daleko, neboť už dlouho nežije ve Vietnamu, ale v Kanadě.

Vše podstatné o jejím současném lečení přinesly snad všechny hlavní zpravodajské servery, zde bych jen doplnil několik informací, které příliš zdůrazněny nebyly.

Napalm je silný, ale láska je silnější

Po útoku se dostala do saigonské nemocnice, kde strávila 14 měsíců a prodělala 17 operací. Po návratu přišlo chmurné období. Rodinný dům byl zničen, ona sama trpěla bolestmi, hněvem a nenávistí „velkou jako hora“, jak řekla v roce 2008 pro National Public Radio. Nenáviděla svůj život, nenáviděla všechny kolem, protože vypadali normálně, jen ona ne. Mnohokrát uvažovala o tom, že se vším skoncuje.

Navíc – komunistický režim z ní chtěl udělat propagandistický symbol. Ona však hledala smysl života. Pustila se do četby náboženských knih a mezi nimi byla i Bible. Její rodina patřila k těm, kdo vyznávají zvláštní vietnamské náboženství – kaodaismus (jakýsi monoteistický mix, jehož světci jsou Buddha, čínský filosof Lao ́c, dále biblický Mojžíš, Ježíš, zakladatel islámu Mohamed, z evropských historických osobností Johanka z Arku a dokonce Napoleon). Tato víra ji však neuspokojila, na rozdíl od toho, co se dočetla v Bibli.

Její rozhlasové svědectví pokračovalo vyznáním:

- O Vánocích 1982 jsem přijala Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Byl to úžasný zlom v mém životě. Bůh mi pomohl a naučil mě odpouštět – byla to jedna z nejtěžších lekcí. Nepřišlo to ze dne na den a nebylo to snadné. Nakonec se to ale podařilo.

Z tohoto rozhlasového vysílání pochází také její známý výrok:

- Odpuštění mě osvobodilo z nenávisti. Stále mám na svém těle spoustu jizev (obr. 4 - pozn. L. S.) a silné bolesti po většinu dní, ale mé srdce je očištěno. Napalm je velmi silný, ale víra, odpuštění a láska jsou mnohem silnější.

Úřady jí povolily studovat na Universidad de la Habana na Kubě, kde poznala svého budoucího muže. Vzali se a při mezipřistání na Newfoundlandu během svatební cesty do Moskvy opustili letadlo a požádali Kanadu o politický azyl. Bylo jim vyhověno a nyní žijí v Ajaxu (obr. 8) patřícího do aglomerace Velkého Toronta.

V USA založila nadaci pro lékařskou a psychologickou pomoc dětským obětem války, z níž se postupně stala mezinárodní Kim Phuc Foundation International. V roce 1994 se stala vyslancem dobré vůle UNESCO a o deset let později byla poctěna Řádem Ontaria (obr. 9).

Takový je tedy stručný příběh oné malé neznámé, a dnes už dobře známé, vietnamské dívenky z fotografie, kterou zná celý svět. Po všem, co prožila, může být i pro nás její svědectví posilou a inspirací.

*************************************

Foto

1/ Lidské neštěstí v té nejděsivější podobě. Malá Kim Phuc uprostřed (nahá). Psal se osmý červen 1972. Peklo na zemi. Vyvolané plánem komunistů ovládnout svět.

2/ Autor snímku Nick Ut na místě činu třiačtyřicet let poté. Mnohé se změnilo: ze staré silnice je dálnice, také fotograf (žijící v LA) má jinou techniku. Vzpomínky ale zůstávají.

3/ Oba žijí a jsou v kontaktu. Bývalý válečný fotograf a dívka z obrázku. Zde v březnu 2009 ve Washingtonu DC.

4/ Drsné následky si nese Kim Phuc dodnes.

5/ Navzdory všemu, živá křesťanská víra pomáhá Kim Phuc být šťastná.

6/ Dr. Jill Waibelová. Ošetřující lékařka Kim Phuc v Miami Dermatology and Laser Institute.

7/ Místo na mapě, kde k útoku v červnu 1972 došlo. Jednička v oranžovém kruhu označuje Trang Bang ležící na silnici č. 1 spojující tehdejší jihovietnamské hlavní město Saigon s kambodžskou metropolí Phnompenhem.

8/ Šipka ukazuje na místo, kde se nachází Ajax, nynější kanadské bydliště Kim Phuc a její rodiny. Město leží na břehu Ontarijského jezera, daleko to nemají na Niagarské vodopády (Niagara Falls v dolní části mapy.)

9/ Řád Ontaria na vládním webu provincie Ontario. Jeho zaslouženou nositelkou je i Kim Phuc.