Již několik dní jsme zaplavováni informacemi o postupující epidemii COVID-19, pro kterou se ujal název koronavirus. Ze všech stran přicházejí prognózy, jak se bude epidemie rozšiřovat, kdy ustoupí, co vše se proti jejímu rozšiřování dělá, co smíme a co ne, jak se chránit atd.

Čína, které jsme se donedávna posmívali, je – zdá se – z nejhoršího venku. V Itálii se epidemie stala pohromou. Je to kulminace, nebo ještě ne? Každou chvíli přicházejí nové zprávy. Podle jedné tam krematoria „nestíhají“. Nikdo neví, co přijde. Vyhneme se nejhoršímu nebo to u nás bude jako v Itálii?

Různé epidemie postihovaly (nejen) Evropu od nepaměti. O morové epidemii z 60. let 17. století se dochovalo svědectví v knize Daniela Defoa Deník morového roku. Autor popisuje na základě spolehlivých autentických pramenů a svědectví pamětníků případ děsivé epidemie moru, která postihla Londýn v letech 1665/1666. Epidemie je známá jako Velký londýnský mor. České vydání vyšlo v překladu Františka Fröhlicha v Odeonu roku 1982. Defoeovo dílo obstálo před přísnými měřítky, která lze klást na historický dokument. Autor čerpal z tabulek úmrtnosti, ze zpráv o distribuci a cenách potravin, z nařízení vydávaných úředníky města Londýna a dalších autentických pramenů. Jeho dílo bylo za dobu od svého vydání (1722) podrobeno četným kritikám a objektivita a věcnost Defoeových sdělení jsou dnes obecně uznávány. Zatímco soudobé poznatky o lidském chování (a taktéž o výkonech státních orgánů) při novodobých katastrofách nedávají příliš optimismu ohledně schopnosti dnešní civilizace důstojně řešit tragédie podobného rozsahu, Defoeova zpráva o epidemii moru (jen v Londýně na 100 000 obětí!) je zprávou o civilizaci, která spočívá na poměrně pevných pilířích.

Pohyb zdravého obyvatelstva nebyl zakazován, takže mnoho lidí (mezi nimi i Daniel Defoe, tehdy pětiletý) se při vypuknutí epidemie zachránilo odchodem na venkov, kde se nemoc nerozšiřovala. Epidemie se městem nešířila rovnoměrně. Poměrně dlouhou dobu (do července 1665) řádil mor pouze v přeplněných chudinských čtvrtích, zatímco staré město uvnitř hradeb bylo ušetřeno. Královský dvůr opustil Londýn v červnu. Staré město se odchodem zámožnějších obyvatel na venkov (úředníci města zůstali) značně vylidnilo.

Mor v Londýně 1665. Dobové zobrazení.

Nařízení rady města Londýna ukládala povinnosti radám v jednotlivých městských farnostech, kde byli ustanovováni vždy na dva měsíce z bezúhonných osob dohlížitelé skládající přísahu radě farnosti. Odmítnutí funkce dohlížitele bylo trestáno vězením na dobu, dokud se vybraná osoba nerozhodne funkci přijmout. Dohlížitelé procházeli farnost a evidovali výskyt onemocnění morem. Pro jednotlivé obvody byli určováni ranhojiči povinní dostavit se k nemocným a ohledávačky zemřelých pracující pod kontrolou lékařů. Vždy se zkoumala s maximální přesností příčina úmrtí, aby se pro statistické záznamy odlišila úmrtí na morovou epidemii od těch ostatních. Ohledávačky nesměly vykonávat žádné jiné zaměstnání. Pod trestem vězení bylo zakázáno vynášet z domů, kde se vyskytla nákaza, šatstvo a domácí předměty. Nemocní nesměli po dobu jednoho měsíce od zjištění nákazy opustit dům, o což vždy dbali dva hlídači (jeden ve dne, druhý v noci). Hlídači měli povinnost vykonávat činnosti dle pokynů nemocných (umožnit dodávky potravin). Zvláštní nařízení ukládala majitelům domů mimořádnou každodenní péči o čistotu ulice před domem, metaři každý den odváželi odpadky a hnůj za město. Ve vnitřním městě platil zákaz chovu domácích zvířat. Četné zákazy měly zabránit šíření epidemie (zákaz divadel, tančíren, heren a hostin, zákaz žebrání a potulky, omezení provozní doby hospod a kaváren).

Kupující vždy platili drobnými přesnou částku, aby prodávající nemusel vracet. Přitom peníze házeli do nádoby s octem. Prodávající zboží nebrali do rukou, ale podávali je hákem. Lidé, kteří měli v domech dostatečné zásoby a nevycházeli, podléhali epidemii méně než ti, kteří denně vycházeli za nákupy. Pokud se člověk vzdal nákupů v řeznictví, pak s dvěma pytli mouky, sladem na vaření piva, soleným máslem a sýrem bylo možno nevycházet z domu dva měsíce.

Uzavírání a hlídání nemocných v domech (uvádí se, že v jednu dobu bylo uzavřeno 10 000 domů) se neobešlo bez nejrůznějších incidentů. Mnoho lidí z morových domů uniklo zadními východy nebo přes sousední, nehlídané domy. Uprostřed morového pekla kvetl výnosný obchod se „zaručeně účinnými“ léky na mor. Lidé se v zoufalství uchylovali k jasnovidcům a astrologům. Londýn byl zaplaven kouzelníky. Defoe uvádí, že si nikdo nedokáže představit, jak byly domy polepeny reklamami doktorů a různých darebů jako „Zde bydlí věštec“, „Neomylné ochranné prášky proti moru“ nebo „Univerzální lék na mor“. Podle Defoea bez výjimky šejdíři tahající lidem peníze z kapes. Někteří utratili veškeré peníze, aby si pořídili obrovské zásoby léčiv. Defoe cituje lékaře dr. Heatha, který v době epidemie označil za původce moru „živoucí bytosti“ viditelné mikroskopem, avšak tento názor se Defoeovi zdál pochybný.

Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že po celou dobu trvání morové epidemie se podařilo vše ve městě udržet ve stavu uspořádanosti. Obdivuhodné je kupříkladu jen samotné zajištění zásobování města potravinami z venkova a dodávkami uhlí. Lidé včetně úředních osob bez reptání vykonávali činnosti životu nebezpečné. Denně byly rozdělovány mezi chudé zásilky potravin a jiných potřebných věcí. Mnozí z těch, kteří se živili obchodem nebo řemeslem, nemohli z důvodu značného omezení obchodování a řemeslné výroby vykonávat výdělečnou činnost, a byli tak nuceni žít z milodarů. Soukromé osoby poskytovaly městské radě značné peněžní částky jako podporu pro chudé. Mnoho lidí se věnovalo dobročinnosti, rozdělování potravin a peněz přímo chudým, návštěvám nemocných, obstaráváním ošetřovatelek. Defoe uvádí, že lidumilnost bohatých nebyla jevem několika jednotlivců. Byla prý takového rozsahu, že v londýnských farnostech, městských obvodech a okrscích bylo (mimo dary poskytované přímo soukromými osobami) správci farností, starosty, radními a z rozhodnutí soudů z dobročinných darů rozdáno týdně přes 100 000 liber.

Je to zvláštní, ale k případům, které bychom dnes označili za rabování, nedocházelo. Defoe popisuje pouze jednu zvláštní příhodu, kdy se majitel opuštěného obchodu nenadále vrátil a ve svém obchodě narazil na skupinu žen, které si zkoušely klobouky.

Teprve po půl roce od vypuknutí epidemie moru v Londýně byla nařízena opatření ohledně pohřbívání, které se mělo konat bez účasti veřejnosti i příbuzných buď před východem sluncem, nebo po jeho západu, vždy s vědomím správce farnosti a biřice. Nakonec došlo i na hromadné hroby, neboť rakve nebyly k dostání. Mrtví, zabalení do plátěných prostěradel, ale i zcela nazí, se sváželi na kárách a házeli se jeden přes druhého do společných hrobů. Při velké morové epidemii v Londýně roku 1665 se hromadnými hroby končilo. Raději ani neuvažovat, jak by pohroma rozměrů takové morové epidemie probíhala dnes.