V současnosti jsme svědky brutálního krvavého násilí páchané teroristy z radikální islámské organizace Hamas vůči všem židovským obyvatelům Izraele, nevinným mužům, ženám, dětem, starším lidem, z nichž mnozí jsou přeživší holocaustu, civilistům i vojákům bez rozdílu. Palestinští teroristé po vzoru ISIS a SS vyhlazují celé židovské rodiny s malými dětmi a další, zejména ženy, děti a staré lidi unášejí jako rukojmí do Gazy, nutno podotknout že s maniakální krutostí zacházejí i s zahraničními turisty, z nichž mnozí nejsou Židé.

Má antisemitismus oporu v islámu, na který se teroristé z Hamasu odvolávají? Na rozdíl od křesťanství islám nevznikl z judaismu. Jeho zakladatel Mohamed, který se později prohlásil za Proroka, nebyl Žid a zpočátku netvrdil, že je naplněním biblických proroctví. Proto bylo jeho setkání s Židy mnohem méně napjaté.

V Medíně v 7. století, v době zrození islámu, žilo židovské obyvatelstvo, od něhož se Mohamed naučil mnoha praktikám svého nového náboženství (modlit se směrem k Jeruzalému, který byl nakonec změněn na Mekku; stravovací předpisy; Den smíření, který byl později nahrazen půstem Ramadánu). Avšak když se Mohamedovi, nepodařilo přesvědčit Židy, aby ho přijali za nového Proroka přesahujícího význam Mojžíše a jeho nové náboženství, obrátil se proti nim. Jeho hněvivá reakce byla zaznamenána v Koránu a v očích mnoha muslimů v minulosti i současnosti poskytovala a dodnes poskytuje ospravedlnění k protižidovské nenávisti.

Ovšem je pravdou, že Židé v islámském světě trpěli mučením, vyháněním a upalováním na hranici v menší míře než pod středověkou křesťanskou nadvládou. Jejich život pod vládou islámu však byl obvykle poznamenán ponížením a nejistotou.

Umarova smlouva z roku 720 byla muslimským právním kodexem, který předepisoval zacházení s dhimmí neboli nemuslimskými monoteisty (Židy a křesťany). Dhimmí museli uznat své podřízené postavení vůči muslimům – tj. platit „daň z hlavy“- džizju, nesměli veřejně se hlásit ke svému náboženství, jezdit na koni, nosit meče, dále museli vstát ze svých míst, kde seděli, pokud si muslimové přáli sednout a nosit jiné oblečení a zvláštní označení, aby byli snáze rozeznatelní.

Jemen byl jedinou muslimskou zemí s židovskou menšinou, kterou nikdy neovládla evropská mocnost a postavení židovského obyvatelstva bylo velmi zlé, mnohem horší než v jiných zemích muslimského světa. V roce 1679 byli téměř všichni jemenští Židé vyhnáni ze svých měst a vesnic. Synagoga v hlavním městě San’á byla přestavěna na mešitu, která existuje dodnes a říká se jí „mešita vyhnání“. Až do svého vyhnání z Jemenu roku 1948 byli všichni Židé nuceni oblékat se jako žebráci a židovské děti byly nuceny po smrti svých otců konvertovat k islámu.

Když Turci roku 1872 obsadili Jemen 1872, požádali shromáždění muslimských vůdců, aby zabránili muslimským dětem házet kameny na Židy. Odpověď Jemenců zněla, že tato praxe je jejich starým náboženským zvykem zvaným „Ada“ a nelze ji zakázat.

V roce 1840 pronikl „mýtus o krvavé pomluvě“, spočívající v křivém obvinění Židů, že používají krev nežidovských dětí do pesachového jídla- macesu , do syrského Damašku a dále do arabského světa. Pomluva se však stala mezi muslimy, hlavně v Egyptě a Sýrii, velmi populární a Židé byli nařčeni z toho, že pijí muslimskou krev. Bývalý syrský ministr obrany Mustafa Tlas je autorem knihy „Sionský maces“, v níž „krvavou pomluvu“ dokumentuje. Brožura byla vydána v roce 1983 a rozdána všem delegátům v OSN.