Evropský parlament přijal usnesení o významu historické paměti pro budoucnost Evropy. Komunisté - jako jediní - pochopitelně protestují.

My dříve narození si to pamatujeme. Naši vlast osvobodila slavná Rudá armáda, která přispěchala na pomoc Pražskému povstání a dne 9.5.1945 byla slavně vítána vyčerpanými bojovníky na barikádách. Nesčíslněkrát natočeno (Němá barikáda, Zbraně pro Prahu atd.), mnohokrát napsáno v různých románech a básních. Tento den chodívali pionýři k památníkům padlých rudoarmějců s kytičkami a básničkami pro přítomné soudruhy tajemníky a jejich sovětské hosty.

V dějepise byla historická osa jednoduchá. Nacisté nejprve ovládli západní Evropu a poté - v červnu 1941 - zákeřně napadli mírumilovný Sovětská svaz. Ten, za cenu obrovských ztrát, nesl hlavní tíhu bojů a po porážce Paulusovy armády u Stalingradu hnal fašisty až do Berlína. Lidé nadšeně vítali své osvoboditele kyticemi šeříků a láskyplným objetím.

Ani slovo o paktu Molotov-Ribbentrop, kterým si de facto dva ideologicky velmi podobné státy rozdělily tehdejší Evropu.

Ani slovo o tom, že po přepadení Polska 1.9.1939 se z druhé strany o 17 dní později přidala ona slavná Rudá armáda, která vpadla do zad zoufale se bránícímu Polsku.

Ani slovo o tom, že onen mírumilovný Sovětský svaz napadl v následujících měsících Finsko, které se urputně bránilo a připravilo v prvních týdnech Rudé armádě ostudné porážky.

Ani slovo o tom, že SSSR napadl pobaltské země, kde instaloval loutkovou vládu a vyvraždil či deportoval desítky tisíc tamních obyvatel.

Ani slovo o tom, že ony miliony padlých na ruské straně byly výsledkem předchozího vyvraždění zkušených velitelů Rudé armády, která poté chaoticky ustupovala a byla ostříleným wehrmachtem snadno porážena. Statisíce jejich zajatců bylo dáno nikoli zbabělostí vojáků, ale neschopností taktického velení, kde prostě nebyli lidi.

Ani slovo o vyvraždění polské inteligence a špiček armády v Katyni.

Ani slovo o tom, jak se chovali někteří osvoboditelé, kteří považovali naše území za nepřátelské, a tak se chovali zejména vůči ženám jako zvěř.

Ani slovo o tom, že díky dohodě mocností jsme byli po 40 let de facto další republikou SSSR a museli jsme tuto zem milovat i přesto, že si tu lásku v roce 1968 přišli pojistit svou armádou.

Zatímco nikdo nezpochybňuje nacistické zločiny, které byly jasně pojmenovány v norimberském procesu, ty na straně komunismu jsou dodnes relativizovány, Ruskem zpochybňovány a jejich pravdivá interpretace je hystericky odmítána.

Jen přiznání skutečné vlastní viny a vyslovení omluvy je základem rovnocenné spolupráce a možností navázat další komunikaci. Přiznání viny není slabost, jak se nejspíše mnoho občanů Ruska domnívá, ale naopak doklad značné vnitřní síly. Němci to už mnohokrát dokázali, naposledy Angela Merkelová v Auschwitzu.

Až to dokáže Rusko jako nástupnický stát SSSR, bude to nepochybně první významný krok ke zklidnění současné situace a navázání opravdových rovnocenných vztahů. Komunisté naší země dokazují svým přístupem, že zatím nic nepochopili.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora