V Bělorusku existovala židovská komunita již od 14. století, její velká část běloruských Židů vyznávala chasidský směr judaismu. V roce 1941 čítala židovská komunita asi 670 tisíc lidí. Bezprostředně po napadení Sovětského svazu německými vojsky začalo masové vyhlazování židovského obyvatelstva, nacisté zřídili v Bělorusku několik desítek ghett, ve kterých probíhalo masové vyvražďování Židů, na příkaz nacistů odtud také začaly vyjíždět transporty do vyhlazovacích táborů jako byly Sobibor, Belzec a Treblinka. Asi 100 tisícům Židů se podařilo uniknout a někteří se ukryli v lesích, kde se přidali k sovětskému odboji. Podle archivních a publikovaných údajů zůstalo na začátku roku 1942 v minském ghettu asi 25 tisíc osob, po nacistickém pogromu dne 21. října 1943 byli prakticky všichni vězni povražděni. Za podpory běloruských patriotů se z minského ghetta podařilo uprchnout a zůstat naživu jen 3,5 tisícům lidí. V této zoufalé situaci vznikla židovská odbojová skupina vedená Tuviem Bielským.

Tuvia Bielský se narodil v židovské rodině v Bělorusku, byl synem Davida a Běly Bielských, kteří měli dvanáct chlapců a dvě dívky, Tuvia Bielský byl nejstarší ze všech synů. Během první světové války obsadili Němci Polsko a Bělorusko, právě během této doby strávil Tuvia Bielsky mnoho času s německými vojáky, roku 1927 vstoupil do polské armády a po skončení vojenské služby se vrátil domů, aby se postaral o svou početnou rodinu. Na začátku druhé světové války se stal vůdcem židovské odbojové skupiny, která tábořila v běloruských lesích a aktivně bojovala proti nacistům. Tuvieho bratři Asael, Alexandr (s přezdívkou „Zus“) a Araon také byli členy jeho odbojové skupiny, Asael Bielský narukoval do sovětské armády roku 1944 a roku 1945 padl v bitvě u Königsberku.

V lese si tito partyzáni vytvořili tábor, v němž měli zbudovanou kuchyň, mlýn, pekařství, lékařskou kliniku pro nemocné a raněné, dílnu, krejčovství a ševcovství, měli také stádo krav a kovodělnictví. V něm pracoval Shmuel Oppenheim, který poskytoval bojovníkům nové a opravoval poškozené zbraně a dodával munici.

Jak již bylo zmíněno, nejznámější skupinu židovských odbojářů vedl Tuvia Bielský, skupina čítala 1213 Židů, někteří z těchto odbojářů se roku 1944 připojili k sovětskému odboji. Mezi hlavní předáky Bielské odbojové skupiny patřili čtyři bratři Bielští, Tuvia, Alexandr, Asael a Aron (zbytek rodiny vyvraždili nacisté). Sověti se pokusili začlenit skupinu do Rudé armády, ale bratři Bielští to rezolutně odmítli, protože si chtěli zachovat celistvost a spolu s třinácti uprchlíky z gheta nasazením života bojovat proti nacistům a běloruským kolaborantům. Mezi hlavní činnost Bielského odboje patřily sabotáže, útoky proti německým rádiovým stanicím, železnici a silnicím, po nichž byla zásobována nacistická komanda. Protože Bielští zastřelili několik stovek německých vojáků a běloruských kolaborantů, nabídli nacisté za hlavu Tuvii Bielského vysokou peněžní odměnu.

Při jedné bojové akci, během které byla osvobozena jedna židovská žena, zastřelil Tuvia Bielský deset esesmanů. Roku 1944 se Bielského partyzáni přece jen připojili k sovětské armádě a bojovali proti německým vojskům jako součást Rudé armády, stejného roku se tito odbojáři rozdělili na dvě skupiny. První vedl Alexandr Bielský (ZUS) pod názvem Ordzhonikidze, druhou Tuvia Bielský pod názvem Kalinin.

Sovětská armáda poslala Bielského partyzány do města Novogorodek, kde měli bojovat proti německé tankové divizi. Ačkoliv byli partyzáni součástí Rudé armády, vztahy mezi Bielskými a Sověty se prudce zhoršily a kvůli údajně zabavené kořisti po nacistických vojácích zahájila NKVD výslech bratrů Bielských. Bratrům se ale před sovětskou tajnou službou podařilo uprchnout. Tuvia pak emigroval do Izraele, kde se oženil, narukoval do izraelských obranných sil a po vojenské službě se spolu se svou ženou a bratrem Aronem vystěhoval do Spojených států.