Vousatý vtip: „Poslyš, proč jsi zastřelil nevinného člověka?“ „Ten že je nevinný? Viděl jsi, jak na mne vyplazoval jazyk?“ Rusko odpovídá na gruzínskou provokaci tím jediným způsobem, který umí – poskytnutím bratrské pomoci. Jak dlouho potrvá rusko-gruzínská konfrontace, a pak i následný dočasný pobyt omezeného kontingentu na tomto území, jaký osud čeká na Gruzínce a jejich stát, co se stane s jejich lehkomyslným prezidentem – to vše je ve hvězdách a nemá smysl pátrat zrakem ve skleněné kouli. Jasné je jen tolik, že těch pár srpnových dnů nadlouho poznamená atmosféru mezinárodních vztahů, ba i ruskou vnitřní politiku. Jen líný nemluví v těchto dnech o návratu studené války, i když Gruzínům možná až tak studená nepřipadá. Je lhostejné, na čí straně je pravda a kdo neobratně lže – lžou všichni. Jediné, co je důležité pro odhalení smyslu války, je skutečnost, že se odehrává celá na území Gruzie, že tato republika, již dříve podrobena obchodní, letecké, ba i poštovní blokádě, nyní bude odříznuta také od moře. Nejspíše nebude mít co jíst, natož čím válčit. Oběšenec se v oprátce dlouho netrápí. Z toho plyne hlavní smysl bleskového tažení: vykynožit v regionu veškeré projevy prozápadní orientace a všem možným nespokojencům dát najevo, že Rusko je opět tady, v celé své kráse a odhodlanosti donutit každého k míru druhu Pax Sovietica. Dobře to řekl Dmitrij Medveděv: „Rusko bylo a zůstává garantem stability na Kavkaze a nikdy nebude pasivně přihlížet k tomu, co se tam děje.“

Odjakživa dobrým indikátorem nálad byla rétorika zástupců této země v OSN. Vitalij Čurkin nyní nasadil rabiátský slovník a jízlivý tón. Když gruzínský vyslanec Iraklij Alasanija na zasedání RB oznámil, že jeho vláda je ochotna přistoupit na okamžité zastavení palby, tázal se americký zástupce Zalmay Chalilzad pana Čurkina, zdali i jeho země je připravena učinit totéž? „Kdopak by něco namítal proti míru?“ výsměšně odvětil Rus. „To se ví, že mír je lepší než válka.“ Však na přímou otázku: „Jste tedy ochotni zastavit bombardování civilního obyvatelstva?“ podotknul Čurkin vtipně: „Rada bezpečnosti není vhodné místo pro kvízy s otázkami a odpověďmi.“ A navrhl namísto hloupého požadavku okamžitého zastavení palby zevrubně zhodnotit celou imperialistickou politiku Spojených států amerických za poslední století.

Hodně to připomíná slavnou výměnu poznámek mezi americkým vyslancem v OSN Edlayem Stevensonem a sovětským Valerianem Zorinem na zasedání RB 25. října 1962, kdy vrcholila kubánská raketová krize. „Velvyslanče Zorine, vy tedy popíráte, že SSSR rozmístil na Kubě rakety středního doletu?“ tázal se přísně Stevenson. „Nejsem u amerického soudu,“ opáčil Zorin, „a nehodlám odpovídat na otázky položené tímto prokurátorským tónem.“ „Stojíte před soudem světového veřejného mínění,“ přisazoval Stevenson. „Odpověď obdržíte v příslušné době“ utnul konverzaci Zorin. „Jsem připraven čekat tak dlouho, až peklo zmrzne,“ a Stevenson ukázal Radě bezpečnosti letecké snímky raket na kubánské půdě.

Návrat k předchozí selance v mezinárodních vztazích je nyní nepravděpodobný. Není třeba hledět ruským partnerům do očí ve snaze zahlédnout tam citlivou a zranitelnou duši důstojníka KGB. Ani společné saunování prezidentů sblížení nepomáhá.

Spolu s několika tisícovkami Osetinců a Gruzínů v této válce zemřela také naděje ruské liberální inteligence na možnou oblevu spojenou s nástupem prezidenta Medveděva. Ideologické kolísání doprovázené mlhavými narážkami na lepší doby, které si Medveděv dovoloval ještě před několika týdny, napříště nebude možné – stal se z něho rázem „silný celonárodní vůdce“, zcela závislý na silových strukturách. Ta část expertního společenství – ekonomů, právníků a politiků, kteří sázeli na kartu jeho nevyhnutelných rozporů s tvrďákem Putinem – byla rozdrcena pásy postupujících ruských tanků.

Euro 34/2008

Autor je publicista