28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


GLOSY: O světě a politice (32)

8.10.2020

Poslední výpisky – rok 2020

Ve svých výpiscích jsem se dostal ke konci, resp. k dnešku. Teď to vypadá, že je dnešek koncem, ale tak tomu i přes naprostou výjimečnost událostí letošního roku není. Mrzí mne, že to nemůže pokračovat. Byl to pro mne po dobu devíti měsíců každotýdenní radostný a inspirativní úkol. Uvědomil jsem si díky tomu, co všechno jsem už dávno věděl, slyšel a četl, ale i to, co už jsem dávno zapomněl. V každém případě to bylo velmi objevné čtení a psaní pro mne, snad i pro některé čtenáře. Řada lidí mi píše, že teprve teď chápou některé mé postoje a názory. Pochopil jsem, že je to jedna z možných forem psaní pamětí.

Dnešní výpisky jsou vlastně už současností, ale tento můj poslední text není o aktualitách a už vůbec ne o aktualitách politických, které se sice samozřejmě nabízejí.

V roce 2020 jsme v IVK vydali tři knížky, které aktualitami byly. První z nich Karanténa byla reflexí závěru března a začátku dubna, tedy počátečních týdnů koronavirové epidemie. Druhá Ekonomické aspekty koronakrize obsahuje úvahy o nebezpečích koronavirového zastavení ekonomiky vylekanými vládami celého světa. Třetí Sebedestrukce Západu je o dnešní ničivé kulturní a civilizační (vlastně antikulturní a anticivilizační) revoluci.

Rok 2020 navazuje na rok 2019, a protože mají publikované texty (a o to více jejich čtení) proti reálnému plynutí času nutné zpoždění, ve výpiscích roku 2020 jsem objevil četné připomínání roku 1989, resp. jeho 30. výročí. Např. v americkém Hoover Digest (jaro 2020) tomu věnoval svůj text známý liberální (myšleno pokrokářský) myslitel a autor Timothy Garton Ash. Vzpomínal na rok 1989 a připomínal svou přítomnost v Praze na oné slavné demonstraci na Letné v listopadu 1989.

Musím dovysvětlit, že jsem na této velké demonstraci byl s ním. Nejdříve v zákulisí hlavní tribuny. Když jsem viděl rvačku (snad „jen“ přetahování se), kdo tam smí vystoupit, odešli jsme a na demonstraci jsme se dívali v televizi v hotelu Palace v Jindřišské ulici. Ve všeobecném jásotu já už tehdy cítil mnoho nejasného (a jiného než jsem chtěl), on se také rozhlížel poněkud rozpačitě. Myslím, že jsme si v této chvíli docela rozuměli. On oceňoval, že to nevidím tak přímočaře a prvoplánově jako většina dalších. V následujících letech jsme si rozumět přestávali, i když jsme při mnoha následných setkáních na různých konferencích nevystupovali otevřeně proti sobě. Absolutně odlišný názor jsme ovšem měli na Evropu a EU. On byl velmi ostře proti brexitu.

Dnes jsme každý úplně jinde. Ve svém letošním článku (vlastně rozhovoru) vidí v Evropě jen antiliberální kontrarevoluci a úplně mne šokovalo, že pro tento americký čtvrtletník přirovnává tehdejší listopadovou demonstraci na Letné (proti komunismu) k „masové prodemokratické a proevropské demonstraci“, kterou na stejné Letné v roce 2019 organizoval Milion chvilek. A on je mimořádným západním znalcem naší části světa. Celá desetiletí žil z oslavných tirád nad naší „sametovou revolucí“.

John O´Sullivan v Hungarian Review Západu správně připomíná, že „pád zdi v Berlíně byl vyvrcholením, nikoli příčinou kolapsu sovětského impéria“.

V německém dvouměsíčníku CATO (č. 3, 2020) píše polský europoslanec, filosof a známý konzervativní myslitel Ryszard Legutko v článku „Warum ich kein Liberaler bin?“, že „smutnou pravdou je to, že je dnes ve společnosti menší svoboda výměny názorů, než jaká byla v prvních letech po pádu komunismu“ (str. 23). Legutko jednou řečnil na semináři našeho institutu a jednou jsme spolu několik hodin seděli na krásném náměstí varšavského Starého města (a pili čaj, herbatu, nikoli vodku).

Často používám obrat „homo davosensis“. Zaujalo mne, že v tomto čísle CATO kdosi použil pojem „homo sorosensis“. Není to zveličování role pana Sorose? Maďaři by asi řekli, že není.

V Hungarian Review (březen 2020) D. J. Mahoney, mnou také často citovaný, píše, že „střet s komunismem a nacismem ve 20. století má pro témata dnešní doby jen malou relevanci“ (str. 41). To se snažím – ale marně – říkat pořád. Jistou relevanci díky naší neopakovatelné zkušenosti samozřejmě má, ale ani komunismus ani nacismus už dávno neexistují. Je velkým kritikem dnešní „kulturní revoluce Západu“ a pěkně říká, že je „doktrinální rovnostářství hlavním nepřítelem svobody“, že je tragické, že jsou „hierarchičnost a autorita ztotožňovány s despotismem“ a že začíná dominovat „apolitický moralistický fanatismus“.

Můj dobrý americký přítel Ed Fuelner, bývalý prezident The Heritage Foundation, vidí v dnešní Americe „novu studenou válku (Cold War), ale s tím rozdílem, že je to tentokráte válka vnitřní“. „Rozhodování se zmocnila akademie, zábavní průmysl a média“ a za nejhorší považuje tento autentický americký konzervativec „vymývání mozků mladé generace americkým vzdělávacím systémem“. On je pro mne skutečnou konstantou staré dobré Ameriky. John O´Sullivan říká, že „je to revoluce proti naší kultuře, proti naší historii, proti našim zemím a proti nám“ (v Hungarian Review, č. 4, 2020).

Kanadský ekonom Pierre Lemieux se v časopise Regulation (jaro 2020) vrací k debatě, kterou svým – zcela desinterpretovaným – výrokem zahájila kdysi Margaret Thatcherová, že není nic jako společnost (society). Lemieux se ptá: „Co je to společnost? Společnost nemyslí, společnost nemluví, společnost nejedná v žádném představitelném smyslu“ (str. 48). Vlastně říká – stejně jako Thatcherová – že společnost nic „nedělá“ a že si to nemáme plést s tím, co dělá stát. Já to vykládám tak, že společnost není subjektem společenského dění a věřím, že tak to paní Thatcherová myslela.

V časopise mne zaujala i některá zajímavá čísla. V roce 2017 bylo ve světě jen 9 % lidí starších 65 let, zatímco např. v Japonsku 28 % a v Itálii 23 %. U nás je to v roce 2019 19,6 %. Mimochodem, v České republice se tento podíl za posledních deset let – mezi roky 2009-2019 – zvýšil v EU nejvíce, s výjimkou Finska. Není to určitá výpověď o naší životní úrovni, o našem životním prostředí a o našem zdravotním stavu?

V návratech k minulosti mne zaujal článek Jiřího Peňáse (Echo, č. 37, 2020) k úmrtí Jiřího Menzela. Označil tam film, který já těžko snáším, Postřižiny za „Babičku české normalizace“ (a přirovnával to k Boženě Němcové). Tento film je podle něho „snem o splynutí s bezčasím, s idylou a dobrým světem prostých, ale důležitých hodnot a zároveň tichý protest proti zešednutí a zploštění života v tehdejším Československu“ (str. 12). O týden později filmový kritik Kamil Fila v článku „Vesničko má potěmkinovská“ v Salonu Práva (17. září 2020) vidí Menzela daleko ostřeji. V těchto svých filmech 70. a 80. let „Menzel poskytuje únik z šedi normalizace k tomu, co normalizátoři vlastně chtěli: abychom byli apolitickými atomizovanými jedinci“ a tyto jeho filmy „v sobě mají vždy kritiku systému přesně v mezích zákona“. Není náhodou, že jejich scénáristou byl často Zdeněk Svěrák.

V Hoover Digest píše George Will, velmi pronikavý a originální americký myslitel (napsal velký článek o mém prvním vystoupení v Davosu v lednu 1990 a zdůraznil v něm, že přichází někdo z Východu, kdo má kravatu University of Chicago), že je „progresivismus doktrínou elit, doktrínou vytvořenou elitami a doktrínou pro elity“. Není doktrínou prostých, normálních lidí.

V koronavirové karanténě jsem se vrátil k dávno přečteným knihám, např. k „Lidskému údělu“ André Malrauxe. Úžasná kniha, vzal jsem ji do ruky naposledy v 60. letech. Při dnešním čtení jsem si poznamenal větu: „Život můžeme šálit dlouho, ale nakonec z nás vždycky udělá, k čemu jsme byli stvořeni.“ To je asi hezká věta na zakončení posledních výpisků.

Echo24, 6.10.2020

www.klaus.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.