Nejspíš již malý Vladimir Putin slýchával o svatém Vladimíru I., který se narodil někdy kolem roku 959 v Berestovu u Kyjeva a pocházel z rodu Rurikovců. Vládu získal z pozice novgorodského knížete a v čele ruského státu stál od roku 980, kdy se svým varjažským vojskem se zmocnil Novgorodu, dobyl Polock, Kyjev, přinesl na Rus křesťanství a do roku 1015 byl jediným vládcem Kyjevské Rusi.

Vladimir Putin asi právě v tomto muži vidí svůj vzor. To byl, zdá se, i důvod, proč si Vladimir Putin za svou ideologickou múzu zvolil (a také ho citoval) náboženského myslitele první poloviny 20. století Ivana Iljina, který rovněž pocházel z aristokratické rodiny Rurikovců.

Iljin měl v oblibě vágní a trochu pohádkové metafory jako „černý oheň“ nebo „síly zla“ – to je termín, který použil několikrát i Putin. A stejně jako Putin uvažoval bipolárně – jeho svět byl obklopen nebezpečím, imaginárními ďábelskými spiknutími, která ohrožovala Rusko. Putin jen zamlčuje jeho další myšlenkový vývoj – Iljin později bolševickou revoluci popsal jako nejhorší katastrofu v dějinách ruského státu. Byl kvůli tomu několikrát uvězněn a později emigroval, nejprve do Německa a pak do Švýcarska.

Velmi konfrontačně pojímal vztahy Ruska s germánsko-románskou Evropou i Vladimir Lamanskij, erudovaný archivář a slavista, který zase věřil v existenci řecko-slovanského světa a jeho boj se světovým germánstvem, zemřel ovšem již v roce 1914.

Tyto konzervativní proudy ruského myšlení se nacházejí i v postsovětských akčních filmech, jako jsou Noční hlídky či Denní hlídky, natočené podle scénáře bestselerového autora Sergeje Lukjaněnka. Představují směs apokalyptického fantazírování s touhou po síle, která vyvolává respekt a strach. Západ v této pohádce hraje roli vnějšího nepřítele, kterého Putin potřebuje, protože takové nebezpečí lidi stmeluje kolem zjednodušených sloganů a propůjčuje jim zážitek sounáležitosti, stimuluje je k mystické odplatě.

Ze současných věrozvěstů v tomto myšlenkovém proudu pokračuje politický filozof Alexandr Dugin, který Putinovy dějinné vize rád uvádí do širších myšlenkových souvislostí. Například tvrdí, že „kořeny liberálního systému jdou až ke scholastickému, tedy nevědeckému sporu o univerzálie“. A dodává: „Liberalismus je mor 21. století“, proti kterému musí Rusko bojovat, aby celý svět nebyl ztracen.

Takovéto myšlenky už nemají nic společného s filozofií, ale posouvají se na pole politického náboženství: Vladimír Putin proto, jak říká, nevyvolává války, ale pořádá mírové mise. Domnívá se, že je poslem znovuzrození, a tím plní božské poslání staré Rusi. V tom je zakleto jeho největší nebezpečí: Bůh i jeho služebník nezná hranice, je mu dovoleno vše. Viděno z vnějšku jde v posledních dvou letech o transformaci fašismu v nacismus, poznamenává Vladimir Pastuchov, ruský politolog žijící ve Velké Británii.