Byli jsme před několika lety v Moskvě a v hospodě se nás neznámí lidé, kteří nás slyšeli mluvit česky, nejednou ptali: „Vy za Krym?“ – „Vy jste pro Krym?“ Taková otázka by byla za normálních okolností těžko srozumitelná: co znamená „být pro Krym“? Jenže okolnosti normální nebyly, po Moskvě pořád ještě strašily billboardy s vítězným výkřikem „Krym naš!“ a otázka vlastně zněla: „Vy jste pro anexi Krymu?“ Odpovídali jsme, že jsme „za Krym“, tedy pro ukrajinský Krym a proti anexi, a další debata zpravidla končila obviněním, že jsme proti Rusku jako celý Západ. Mezinárodní právo stálo neochvějně na naší straně, ale ty, kdo se s námi dávali do řeči, žádné mezinárodní právo nezajímalo: podle nich Krym patří Rusku a basta.

Roky utíkají a otázka, komu patří Krym, mezinárodní společenství už přestává zajímat. Ano, sankce za jasné porušení mezinárodního práva pořád platí (navzdory tomu, co říká třeba český prezident, ale nejen on), na pořadu dne však jsou v drtivé většině jiné problémy, teď právě koronavirus. Pochopitelně, svět se nezastavil a nezastaví.

Jsou ovšem lidé – a patřím mezi ně –, kterým problém anektovaného Krymu nejde z mysli. Stal se z něj další „zamrzlý“ konflikt, podobně jako z Podněstří, Náhorního Karabachu či Abcházie nebo Jižní Osetie. Občas, bohužel zřídka, se o něm jedná na mezinárodní scéně, ruská strana vytrvale opakuje „Krym naš“ a nic se nemění. Je mi to líto, byť také nevidím, co by se dalo dělat jiného, než stále Rusku připomínat, že mezinárodní právo je norma, na níž se státy dohodly, a porušovat se nesmí.

Proto mne nefalšovaně nadchlo, když se minulý týden konala v českém Senátu konference o stavu lidských práv na Krymu. Mluvili na ní Oleh Sencov, který strávil pět let v ruských kriminálech, představitel medžlisu Krymských Tatarů Nariman Dželal a ukrajinská obhájkyně lidských práv Tetiana Pečončyk – a nebylo veselé je poslouchat. Na Krymu jsou političtí vězni, o svobodě slova a shromažďování se nedá vážně mluvit, je omezována zákonem i fakticky. Krymským Tatarům se nepodaří ani uspořádat dětskou soutěž ve zpěvu, buď ji úřady zakážou, nebo zmaří. A slov o tom, jak velkolepá zlepšení Rusko na Krymu udělalo – nové letiště, krymský most nebo výstavba nových škol a školek, to je jen fasáda. Stavby neodpovídají ekologickým normám, ve školách, do nichž zatéká, se zdaleka ještě neučí, a pokud (vzácně) ano, pak rusky, takže se ukrajinské děti nemohou učit v rodném jazyce. Samosprávný orgán Krymských Tatarů medžlis je zakázán, ač mezinárodní soud tento zákaz prohlásil za nelegální. A tak dále… Neveselý obrázek. Není divu, že přednášející jednoznačně tvrdili, že je skoro k nerozeznání od sovětských dob.

Jsem upřímně vděčná senátoru Jiřímu Drahošovi, který konferenci předsedal, i senátorům, kteří se jí účastnili. Také si myslím, že svoboda je nedělitelná a na to, co se děje na Krymu, je nutné veřejně poukazovat.

LN, 13.3.2020