Je 23. února, a tak nemohu opomenout, že právě toho dne začala v roce 1944 na Stalinův rozkaz deportace Čečenců. Operace až neuvěřitelného rozsahu: tisíce příslušníků politické policie NKVD mělo naložit do dobytčích vagonů celý čečenský národ, který byl poté vyvezen do Kazachstánu, Kyrgyzstánu a na Sibiř. Podle ruských archivů bylo vyvezeno téměř šest set tisíc lidí a dvě stě tisíc z nich cestu nepřežilo. Velká část jejich domů byla vypálena, se zemí byly srovnány celé vesnice. Kdo nemohl být deportován – třeba kvůli těžké nemoci – byl na místě zastřelen. Život ve vyhnanství byl krušný: nejenže téměř neexistovala rodina, která by někoho neztratila při deportaci anebo těsně po ní, ale po příjezdu byli z vyhnanců občané druhé kategorie, nemohli dostat slušnou práci, zbývala jen fyzická dřina. Nátlak na rusifikaci byl úporný.

Čečenci nebyli jediným národem, kterého se chtěl Stalin tímto způsobem zbavit: podobný osud postihl Inguše, Krymské Tatary, Meschetské Turky i další severokavkazské národy. Údajným důvodem bylo, že jejich příslušníci za války kolaborovali s Němci. Skutečnost byla jiná. Na území, kde byla v roce 1936 zřízena Čečensko-Ingušská autonomní republika, narážely sovětské úřady na trvalé potíže, na rozhodný odpor proti kolektivizaci, moc musela dokonce nasadit dělostřelectvo a letadla. A za války skutečně vzniklo několik povstaleckých skupin, které chtěly autonomní republiku osvobodit z područí Moskvy, ty ovšem s Němci neměly nic společného.

Ve skutečnosti se chtěl v případě Čečenců Stalin zbavit nepoddajného národa, s nímž nebylo valné pořízení. Samozřejmě se podařilo najít řadu kolaborantů včetně vysokých představitelů čečenského národa, ti si však nedokázali v čečenské společnosti získat patřičné zázemí, touha po svobodě a nezávislosti byla silnější.

Po roce 1956 se sice Čečenci směli vracet domů na severní Kavkaz, ale návrat býval neveselý: pokud jejich dům ještě stál, bydlel v něm někdo jiný a nehodlal ho opustit. V republice rozhodovali v převážně většině Rusové, tlak na rusifikaci polevil jen mírně. Nebylo tudíž divu, že Čečenci v uvolňujících se poměrech druhé poloviny 80. let toužili po samostatnosti. Jak to dopadlo, máme ještě v paměti. Dnes už vzpomínky na deportaci většinou překryly kruté vzpomínky na obě čečenské války – a čečenský prezident Ramzan Kadyrov je věrným stoupencem Vladimira Putina na severním Kavkaze. Je zemi krutým panovníkem – ale co bublá pod povrchem, jak reagují a budou reagovat bojovní Čečenci, to se ještě uvidí. Každopádně do země proudí emisaři bojechtivého islamismu a často docházejí sluchu.

LN, 23.2.2018