Mohlo by mít dnešní Německo své Alexandrovce?

Když se řekne Alexandrovci, zavládnou rozpaky. Teď je přehlušuje pieta po tragédii, ale ne úplně. Co Alexandrovci reprezentují? Ruskou vojenskou tradici? Anebo ruskou agresivitu, která se opět probouzí? Faktem je, že smrt Alexandrovců při leteckém neštěstí se tu bere jinak než třeba stejně tragická smrt Glenna Millera v armádním letadle v prosinci 1944.

Na Alexandrovcích ulpěl cejch souboru jezdícího do Sověty okupovaného Československa.S tím se nehne. Ale pokud si někdo myslí, že vstřícné Rusko se pozná podle toho, až bude mít svého Glenna Millera hrajícího Chattanooga Choo Choo, těžce se mýlí. Alexandrovci ztělesňují Rusko, jaké je a bylo – Rusko s kozáčkem, balalajkami, širokou duší i širokými oficírskými čepicemi, Rusko, jaké měl rád třeba Karel Kramář.

Jiné Rusko k dispozici není. To, čím budí obavy, odráží primát jeho politiky, ne armády jako takové. Doložili to sami Alexandrovci, když v době nadějí po studené válce (1993) společně hráli s finskou pop-punkovou kapelou Leningradští kovbojové na náměstí v Helsinkách. Fajnšmekři si ještě pamatují Kaurismäkiho filmový dokument Total Balalaika Show.

Rozpaky nad Alexandrovci snad odrážejí i rozpaky nad tím, že Rusko se hlásí ke své vojenské tradici. Německo se ke své hlásit nemůže, což je jeden z problémů Evropy. Německo je hegemonem EU v ekonomickém výkonu, technologickém rozvoji i rozpočtové kázni, jen v jednom ne – své vojenské tradice si zakázalo i jen připomínat, natož je rozvíjet.

Když zaútočili džihádisté v Paříži, prezident Hollande řekl, že Francie odpoví nelítostně. Když teď zaútočili v Berlíně, kancléřka Merkelová rozpačitě říká, že to nechápe. Kdyby řekla, že Německo odpoví nelítostně, zřejmě by někdo vyšťoural, že podobná slova tehdy a tehdy užili Hitler či Goebbels. A že by soubor písní a tanců bundeswehru jezdil po Evropě a koncertoval s pop-punkery? To by nikoho nenapadlo ani ve snu. Toto je problém Evropy ještě 72 let po válce. Nechtěně ho připomněla tragédie Alexandrovců.

LN, 28.12.2016