Smí reprezentant Německa fandit Erdoganovi?

Mesut Özil odešel z německé reprezentace. Ta zpráva vypovídá víc o problémech společnosti než o problémech fotbalu. Ví se, že německý tým letos na šampionátu pohořel, ale že to není konec jeho úspěchů. A těch nedosáhne „etnicky čisté“ mužstvo. To je prostě vývoj, zvlášť když se z médií dovídáme, že ve věkové skupině pod 20 let, tedy zásobárně fotbalových talentů, má už přes 30 procent obyvatel Německa „migrační pozadí“. Co tedy znamená, že Özil – v Německu narozený syn tureckých rodičů – „končí kvůli rasismu a nedostatku respektu“, jak sám napsal?

Může to vypovídat o emocích po zpackaném šampionátu, kdy bafuňáři, fanoušci i sponzoři hledají viníka. Ale tím přece není samotný Özil. Ostatně i kdyby úplně selhal, tým posledních mistrů světa nemůže záviset na jedné hvězdě. Spíše to vypadá, že Özil automaticky sáhl po kouzelném slůvku „rasismus“. Právě to působí jako axiom, který se nedokazuje, jako příznak zla, které je – alespoň v latentní podobě – všudypřítomné. Stěžuje-li si na výhrůžky a nenávistné vzkazy, není důvod mu nevěřit. Ale takové spílání je spíše daní za život v informační éře než důkazem rozmachu rasismu.

Důležitější je toto. Özilovi se vyčítá, že se jako reprezentant Německa setkával s tureckým prezidentem Erdoganem, že mu de facto pomáhal s volební kampaní, kterou Erdogan v Německu vedl (mezi tamními Turky má větší podporu než doma), a že mu věnoval dres s nápisem „mému prezidentovi“.

Porušil tím Özil politickou neutralitu reprezentanta Německa? Toť otázka. Před 32 lety se v Praze hrálo finále Poháru federace a tým USA vedla americká reprezentantka Martina Navrátilová. Když pak přebírala trofej, do mikrofonu česky řekla: „Trvalo jedenáct let, než jsem se mohla vrátit domů. Doufám, že nebudete čekat dalších jedenáct let, abyste mě tady zase viděli hrát.“ Ano, bylo to jasné politikum, ale Navrátilovou by nenapadlo, aby se nechala fotit s Gustávem Husákem. Přitom pro dnešní pokrokové Němce je turecký prezident Erdogan někým, kým byl pro svobodný svět Husák.

Mesut Özil si proti sobě nepopudil tolik Němců svou etnicitou, vírou či barvou kůže (něčím, co by se dalo označit za rasismus), ale svými sympatiemi k tureckému lídrovi, který v Německu pěstuje jakousi pátou kolonu. Jeho odchod z reprezentace tedy může dost lidí potěšit. Ale zřejmě prohloubí příkop mezi německými domorodci a oněmi 30 procenty mládeže s „migračním pozadím“.

LN, 24.7.2018