Těšila jsem se, že napíšu o něčem pozitivním, ale musím to odložit na příště, nedá se nic dělat.

Ve středu, zrovna na apríla, přišla až na jedinou výjimku o licenci všechna krymskotatarská média. Je to důsledek oblíbené postsovětské praxe, přičemž „postsovětské“ myslím geograficky, nikoli ideologicky. Když režim nechce něco zakázat – třeba nevládní organizaci nebo rádio, televizi či noviny –, aby nevypadal nedemokraticky, nařídí, aby se všechny instituce takového druhu „přeregistrovaly“: Je jich dohromady vždy mnohem víc než těch nepohodlných, takže většina jich novou registraci automaticky získá, nu a některá „mají chyby v žádosti“, novou registraci nedostanou, nezbude jim než skončit nebo pokračovat bez oficiálního povolení. Zažily to před časem běloruské nevládní organizace a nemohou tvrdit, že je Lukašenkovy úřady zakázaly...

Teď tedy vypršela lhůta pro registraci médií na Krymu, připojeném k Ruské federaci. Model je stejný: po anexi vyhlásily ruské úřady, že se krymská média musejí znovu zaregistrovat, a naprostá většina z nich novou registraci – a tudíž povolení vysílat nebo vydávat – automaticky dostala. Jen ta tatarská ne.

Zpravodajské agentuře QHA ji úřady zamítly dvakrát, tatarskému televizními kanálu ATH třikrát. Ruské úřady nezaregistrovaly Rádio Majdan, noviny „Avdet“, časopis „Yildiz“ ani dětský časopis „Amančik“ či dětský televizní kanál „Lale“. Kdo chce, může věřit na chyby v žádostech... Zbyly jediné krymskotatarské noviny „Yeni Dunya“, zřejmě proto, aby mohli ruští trollové do nenávistných webových disputací psát, že Krymští Tataři sdělovací prostředek mají a že výtky ohledně jejich pronásledování jsou liché.

Jenže ony liché nejsou. Pronásledování Krymských Tatarů je nesporný fakt: byla zavřena jejich knihovna, vybudovaná s takovým úsilím v devadesátých letech po návratu národa z deportace, přední a známí představitelé krymských Tatarů mají zakázán vstup na Krym, kde žili a kde mají domy a rodiny, samosprávný krymskotatarský orgán medžlis byl vyhnán ze svého sídla a nemůže fungovat. Z Krymu už odjelo na deset tisíc Tatarů. Rodiny, které zůstaly, jsou často podrobeny krutým domovním prohlídkám, při nichž policisté hledají „drogy, zbraně a zakázanou literaturu“. „Zakázanou literaturou“ je vše, co je v arabštině – tedy nejen korán, ale i citát z koránu, který visívá v rámečku nade dveřmi – něco jako „Dej Bůh štěstí tomu domu“. Ten vojáci na místě rozdupou.

A to vše se děje v Ruské federaci, jejíž součástí je padesátimilionový Tatarstán. Tam, mimo Krym, žádné přeregistrace ani prohlídky nejsou...

Až se, milí čtenáři, pustíte do velkopátečního rozjímání, nemyslete, prosím, jen na sebe, ale i na Krymské Tatary.

LN, 3.4.2015