Nejdříve jsme viděli fotografie holčičky s copánky, sedící na schodu švédského parlamentu s plakátem v ruce. Pak začali studenti středních škol v jejím jménu, ve jménu obav z budoucích klimatických změn, ve jménu idejí, které ona studentka hlásá, a ve jménu problému, o němž mnoho nevědí, absentovat páteční vyučování. Zprvu v zahraničí, ale později i u nás.

Ještě později tu studentku přijal papež a mluvila na setkání osobností v Davosu. Nedávno na rok přerušila studium, nalodila se na plachetnici a přeplouvá Atlantik do Spojených států, aby promluvila na jednání klimatického panelu OSN. Vědci (někteří) podepisují, novináři píší (také pouze někteří), politici naslouchají (snad ne všichni) a lidé (většina) jenom žasnou. Malému, drobnému, copatému a nedostudovanému děvčátku naslouchají celebrity i „celebrity“ a normálnímu člověku zůstává rozum stát.

Situace a problému, kterému rozumí opravdu pouze a pouze jenom velmi úzký okruh vědců, stavu klimatu naší planety dnes a v budoucnosti, se ujalo toto dítě-děvčátko, studentka druhého ročníku gymnázia. Namísto aby poctivě studovala a tomuto tématu se věnovala s pořádnou intenzitou a s erudicí o něm později přednášela, dojímá okolí svými slovy, frázemi, obavami a také svými copánky.

Namísto do Spojených států by mohla jet raději na prázdniny. Vždycky přece studenti jezdili na prázdniny. Většinou na venkov, aby poznali nejen svoje knihy, ale také úplně obyčejný život. Možná by mohla jet na prázdniny třeba na Podkarpatskou Rus. Na kus nádherné, kopcovité země, kde se život téměř zastavil. Kde ve městech - těch třech největších - sice mají supermarkety, ale městečka a zvláště vesnice jsou na tom úplně jinak.

Mohu mluvit o rodině učitelky ve škole v jedné větší vesnici. Jsou prázdniny, a tak pracuje jako průvodkyně a ubytovatelka pomalu se objevujících turistů. Její manžel je parťák skupiny dřevařů, kteří těží dřevo pro nadnárodní společnost. Ale přesto: ráno v pět vstane, připraví snídani manželovi a „lufťákům“, dojde na trávu pro králíky, má jich dvacet, podojí dvě krávy a spolu se šesti kozami je vypustí na pastvinu. Pak vyjde na připravený program s návštěvníky. Dům, jednoduchý, starý, udržovaný a čisťounký zatím pohlídá stará babička. Studnu mají vlastní, elektřina ve vesnici je zavedena. V podvečer se vrátí, připraví večeři rodině i „lufťákům“ – mají totiž polopenzi. Zažene dobytek a ještě stačí ze zkyslého mléka udělat tvaroh na příští den k palačinkám ke snídani. O zahrádce, nikoli malé, kde pěstuje snad všechno - kapustu, červenou řepu, lusky, mrkev, o kukuřici ani nemluvě, protože přes léto, ale i na zimu do sklepa je potřeba se zásobit. V krámě je toho sice víc, než za sovětské Ukrajiny, ale všechno stojí peníze.

Milí rodiče Thunbergovi, pošlete tam svoji Grétu na prázdniny. A možná byste mohli jet s ní. Jako „lufťáci“, samozřejmě, ale přesto by to pro vás mohlo být zajímavé. Tam nejsou mikrofony novinářů, kteří posílají svoje reportáže on line do celého světa. Tam je obyčejný, dost těžký život.