O čem vypovídá výuka arabštiny na školách Francie

Francouzská vláda chce mít pod kontrolou muslimskou populaci. Proto podporuje na základních i středních školách výuku arabštiny, psali jsme včera v LN. To rozhodnutí platí od září, ale až teď se vyhodnocují praktické kroky, překážky i otázky. A otázek je zřejmě nejvíc.

Krok francouzské vlády odráží racionalitu mnoha západoevropských establishmentů. Pokud početně narůstá muslimská populace, žije hlavně mezi sebou (ve své „bublině“) a vytváří paralelní světy, ba i „no-go zóny“, co s tím nadělat? Je lepší nechat to na dosavadním běhu věcí a spoléhat na samovolnou integraci? Tedy vzdělávat muslimské děti ve veřejných školách francouzsky a podle francouzských osnov? Pak ale mnozí rodiče posílají děti na vzdělání v arabštině – do nedělních škol v mešitách se vším, co to obnáší, včetně indoktrinace. Nebo je lépe zavést arabštinu jako výběrový jazyk (vedle angličtiny, španělštiny, němčiny) do veřejných škol Francie?

Vláda v Paříži zvolila variantu B: začala zavádět arabštinu do veřejných škol, aby její výuka byla pod kontrolou státu. To má svou racionalitu. Sice trochu jinou, než v jaké uvažují v Německu či Rakousku (tam chtějí snižovat koncentraci muslimských žáků ve třídách jistých čtvrtí či měst), ale racionalita to je. Ovšem racionalita takového rázu, že je na štíru s tradicí francouzského republikánství.

Ministr školství Jean-Michel Blanquer tuto ideu představil jako plán týkající se boje s extremismem. Jinými slovy odmítá podrobit se vlivu islamistických mešit, rodičů či spolužáků. Nicméně tím, že zavádí arabštinu do veřejných škol, ukazuje dobrovolné (a racionálně zdůvodněné) podvolení, jak o něm píše v proslulé a provokativní knize Michel Houellebecq.

Román Podvolení není o džihádismu či náboženském extremismu. Zabývá se pomalým, postupným, ale setrvalým podvolením západní společnosti hodnotám islámu a všemu, co s ním souvisí. V tomto případě státní výuce arabštiny, jež zpomaluje integraci dětí do společnosti republikánské a laické Francie. Když autoři jako Houellebecq či v Německu Thilo Sarrazin (není náhoda, že jeho manželka je bývalá učitelka se zkušeností tříd plných muslimů) vydávají výstražné knihy či dystopie, narážejí na kritiku, že budoucnost malují příliš temně. Ale právě „detaily“ jako zavedení výuky arabštiny ve veřejných školách ukazují, proč mají čtenáři o ty knihy takový zájem. Nepůsobí snad jako předpovědi?

LN, 11.1.2019