Smír s Vietnamem je jiná liga než s Íránem či Kubou

Liberální zásada hlásá, že lidi či národy nemáme házet do jednoho pytle. Že nemáme například islám spojovat s násilím. Ale těžko být neutrální třeba k islámu, když tolik teroristů vraždí s výkřiky „Alláhu akbar“. Nebo v opačném gardu: těžko upírat zvláštní kvality buddhismu, vidíme-li snahy o smír v tradičně buddhistických zemích. Třeba v Kambodži po genocidní vládě Rudých Khmerů, v Barmě po půlstoletí vojenské junty či ve Vietnamu ve vztahu k USA.

Barack Obama není první americký prezident v Hanoji, ale jako první tam plně urovnává vztahy. Už tím, že zrušil plošné zbrojní embargo. Obamova politika smíru s dosavadními nepřáteli za každou cenu vyvolává častou kritiku. Třeba v případě Íránu, kde prosadil smír na úkor Egypta, Izraele, Saúdské Arábie a dalších zemí, jež vidí v Teheránu hrozbu. Nebo v případě Kuby, kde prosadil smír s Castrovým režimem na úkor disidentů. I ve Vietnamu vládnou komunisté, kteří se s disidenty leckdy nemazlí. Ale tento smír se přece jen liší.

Válka, kterou USA ve Vietnamu vedly, měla zabránit tomu, aby komunistický Sever ovládl celou zemi. Ale brzy se změnila ve válku, kterou většina Vietnamců pokládala za národní. Byla dlouhá, ničivá a poslední, která přiměla Washington zavést povinné odvody. Přinesla zásadní ztráty (jen na americké straně 58 tisíc mrtvých) i důsledky. I dnešní politici, jako např. senátor McCain, mají za sebou léta ve vietnamském zajetí.

I proto představuje smír Ameriky s Vietnamem jinou ligu než smír s Íránem či Kubou. Ukazuje sebereflexi USA. Pomáhá Vietnamu proti mocenským ambicím Číny. A dokládá, že s buddhistickou společností, jakkoliv se k víře moc nehlásí, se smír uskutečňuje tak nějak snadněji.

LN, 24.5.2016