Nobelovy ceny jsou dlouhodobě založeny na tom, že je získávají lidé s vysokým odborným kreditem. Člověk sebou skutečně musí, lidově řečeno, hodit, aby na Nobelovu cenu dosáhl. Pokud jde o přírodní vědy či lékařství, nebyla zaznamenána situace, kdy by ocenění bylo v posledních letech jakkoli zpochybňováno. Rovněž tak i Nobelova cena za literaturu nebývá zdrojem vášnivých sporů, zda si ten či onen spisovatel tuto cenu zaslouží či nikoli.

Bohužel, zcela jiná situace panuje v oceňování lidí v oboru mezinárodní politiky, která obecně trpí tím, že politické názory mohou být velmi rozmanité. Přečetl jsem si teď, v souvislosti s udělením Nobelovy ceny míru Obamovi, že jistý Švéd navrhl na Nobelovu cenu i Hitlera (v roce 1939), že mezi navrženými na tuto cenu byl i dvakrát Stalin apod. Na rozdíl od laureátů Nobelovy ceny v oboru přírodních věd, kde již od počátku dominovali výrazné, nezpochybnitelné osobnosti světové vědy, je cena míru poněkud zprofanovaná.

Je skutečností, že touto cenou se svého času honosil Jásir Arafat, zakladatel OOP (Organizace pro osvobození Palestiny), který po větší část svého života usiloval o zničení státu Izrael. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že tuto cenu získal spolu s izraelskými politiky. Situace na Blízkém východě se od doby ocenění těchto politiků kvůli údajnému pokroku ve vztazích Palestinců a Izraele beztak nezměnila a co víc, možná se i zhoršila.

Už beztak problematická úroveň laureátů cen míru dostala letos další ránu. Rozhodnutí o jejím udělení americkému prezidentovi Obamovi je pravděpodobně tím nejhorším verdiktem v historii udělování těchto cen. První komentáře většinou odkazují na to, že se tím chtěl Nobelův výbor „pomstít“ bývalému americkému prezidentovi Bushovi. Osobně se s tímto výkladem neztotožňuji. Domnívám se naopak, že úvahy členů výboru směřovaly do budoucnosti. Jak známo, dnešní americký prezident během své volební kampaně nasliboval takovou změnu zahraniční politiky USA, že by jen splnění malé části těchto slibů změnilo postavení USA ve světě. Je sice otevřenou otázkou, zda by to vedlo jednoznačně ke zhoršení postavení USA jako dominantní supervelmoci, nicméně Obamou proklamovaná změna mohla u jisté části světové veřejnosti působit magicky.

Tak, jak se po necelém roce od svého nástupu Obamova praktická politika jeví, cítí jistá radikálně „mírotvorná“ část světové veřejnosti (a zřejmě značná část Nobelova výboru), že by Obama mohl své předvolební sliby opustit. Americký prezident sice podle očekávání ustoupil Rusku v otázce protiraketového systému v Česku a Polsku, ale rozhodl před časem o tom, že zvýší vojenskou přítomnost USA v Afghanistánu. Nyní se údajně rozhoduje o tom, zda USA půjdou v Afghanistánu velmi úspěšnou strategií, která vyšla v Iráku, nebo zda se vojenská přítomnost USA již nebude zvyšovat. Nobelův výbor tak rozhodl v naději, že si Obamu zaváže k dalšímu pokračování holubičí politiky a padne rozhodnutí z Afghanistánu odejít. Zdá se mi proto, že letošní rozhodnutí má americkému prezidentovi svázat ruce. Jako nositel Nobelovy ceny míru se podle představ oceňujících členů Nobelova výboru bude muset americký prezident řídit „morálním kreditem“ ocenění.

Souhlasím proto s těmi názory, které se vyjadřují v tom smyslu, že Obama měl tuto cenu odmítnout. Že tak neučinil, je signálem, jak si bude v dalších měsících a letech počínat. V této souvislosti vidím politiku appeasementu současného prezidenta USA jako chybnou. Jenom budoucnost ale ukáže, bude úspěšná či neúspěšná. Na její úspěch bych ale rozhodně nevsadil ani korunu.