Před sto lety pomalu končila první světová válka. K jejímu rozpoutání nepřispěl ani tolik sarajevský atentát jako neuspokojené imperiální ambice císařského Německa. Nevyšlo to a Německo spadlo do marasmu versailleského míru a světové krize. Z toho ho vytáhl Adolf Hitler vizí nacionálního nadřazeného velkého Německa. I za cenu zničení jiné vyvolené rasy a útisku dalších. Skoro se to povedlo, ale zase si vzali Němci příliš velké sousto. Ze snu se Němci pak probouzeli dlouho a dodnes mají šrám na duši. Pocit viny jako by tížil jejich kroky a ovlivňoval jejich chování. Teď jsou zase až patologicky vstřícní a chtěli by být ke všem hodní. Ať to stojí, co to stojí.

Je to německé prokletí? Přitom patří k nejvzdělanějším a nejkulturnějším národům. Jejich vědci a umělci dali světu mnoho. Ale mají také v genech smysl pro pořádek a poslušnost (které zas trochu chybí nám), a proto bývá pro jejich vůdce snadné „nadchnout“ je pro novou vizi. A pak táhnou za jeden provaz. Třeba i do hořkých konců.

Tentokrát je to multikulti a Merkelové „Jen je pusťte, my to zvládnem“ a také vize sociálního demokrata Martina Schluze o Spojených státech evropských do pár let. Já vím, být hegemonem Evropy není žádný med. Francouzi to kdysi dělali s galantní okázalostí a sklenkou vína, pak Britové s gentlemanskou nonšalancí a pohárkem whisky, ale Němcům to nějak nejde. Je to vždy moc hrrr a vymkne se to z ruky. Jako by chyběl smysl pro přiměřenost. A ten „eintopf“ se pak zajídá. K tomu ještě ta smůla, že kocovina evropské civilizace nezastihla jen Němce. Neví si rady mnozí - a jako by si ani vědět rady nechtěli. Přitom ovlivňují osudy mnoha milionů na desítky let. My víme, jak málo stačilo v roce 1948. Historie bývá podobná, ale nikdy stejná. Tentokrát Berlín neovládnou rudé hvězdy, ale zelené půlměsíce.

Co tedy zbývá? Držet palce Němcům, aby si řekli, že dvakrát stačilo.