Summit EU ukázal, že Francie se vzdaluje Německu

Nadávání na Evropskou unii patří ke koloritu a v zásadě neškodí. Vždyť svoboda nadávat na vrchnost patří k evropským hodnotám. Ale občas je laciná. Jako třeba nadávání na bezmoc vůči Turecku, jak se projevila na Evropské radě. Nadávání má smysl, existuje-li účinná alternativa, jak Turecko ovlivnit. Ale tu mají v rukou USA: když Ankara koupila ruský protiletadlový systém S-400, turečtí piloti trénující v Americe na letadlech F-35 byli odesláni domů.

Nadávat se má jen na věci s výhradní odpovědností EU a jejích členů. Třeba na dohodu o brexitu, ale o ní rozhodnou britští poslanci. Či na to, že evropští lídři se neshodli na zahájení přístupových rozhovorů s Albánií a Severní Makedonií.

Jistě, leckdo si řekne, že EU nepadá s členstvím malých balkánských států. Jenže jde o obecnější, leč principiální věci. Vždyť pouhé zahájení rozhovorů patří ke „slibům, kterými nezarmoutíš“. Zdaleka neznamená přijetí do EU, o čemž vědí své Turci. Ale ještě víc narážíme na něco, čemu se říká společná evropská politika. Formálně sice neexistuje, ale bývalo zvykem, že na základních bodech se shodly aspoň „motory EU“, tedy Německo a Francie. To teď jako by platilo stále méně.

Kamínek po kamínku se pomalu skládá mozaikový obraz toho, jak se postoje Německa a Francie rozcházejí. Odmítnutí zahájit rozhovory o vstupu se Severní Makedonií a Albánií prosadila Paříž přes opačný postoj Německa. Ještě je v paměti, že Paříž po eurovolbách odmítla „špičkového kandidáta“ Manfreda Webera na šéfa Evropské komise. A navzdory tomu, že vláda Angely Merkelové hájí tvrdý postoj vůči Putinově Rusku i sankce, Emmanuel Macron razí opačný postoj. Koncem léta na sešlosti francouzských diplomatů mimo jiné řekl: „Od pádu berlínské zdi jsme stavěli naše vztahy na základě nedůvěry k Rusku… Jestliže chci tyto vztahy přehodnotit, nedělám to z naivity, ale jsou k tomu zřejmé důvody.“ Nabízí se otázka pro maturanty i studenty politologie: Co z toho určuje společnou evropskou politiku?

LN, 19.10.2019