Jako mladý vysokoškolský student a poté kantor jsem byl z událostí, které se staly "za velkou louží", třikrát v šoku. Poprvé v roce 1963, kdy byl v den mých 23. narozenin v Dallasu zavražděn 46letý John Fitzgerald Kennedy, nejmladší prezident, kterého kdy Amerika měla. Svým bojem proti bídě (péči o chudé a staré, zlepšením vzdělávacího a výchovného systému atd.) a moderním excelentním vystupováním si získal široké uznání, obdiv, ba byl milován.

Podruhé jsem byl v šoku necelých pět let poté - v dubnu 1968, kdy byl v Memphisu bělošským fanatikem zavražděn 39letý symbol svobody a tolerance a nositel Nobelovy ceny míru Martin Luther King - černošský baptistický kazatel a bojovník za občanská práva černošské menšiny -, který podle příkladu Mahátmy Gándhího prosazoval nenásilnou kampaň neposlušnosti, který propagoval nenásilí, podporoval vzdělávání a kulturní emancipaci. Byl to velký Američan, který měl vizi, měl sen… a šel za ním.

Potřetí jsem byl otřesen, když dva měsíce nato byl v Los Angeles zavražděn 42letý ministr spravedlnosti, senátor a prezidentský kandidát s dobrými vyhlídkami stát se prezidentem Robert Kennedy. Byl rozhodným odpůrcem rasové diskriminace i kritikem vietnamské politiky tehdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona.

Život běžel dál. Stal jsem se seniorem, který k sedmdesátce nemá daleko, ale šok z Ameriky jsem si prožil znovu. Počtvrté. Je fantastické, je neuvěřitelné, jak se v průběhu jednoho lidského života - čili za historicky krátkou dobu - Amerika změnila. Jsem si jistý, že ani bratrům Kennedyovým a ani M.L. Kingovi se ve snu nemohlo zdát, že za pouhých 40 resp. 45 let budou Spojené státy tak daleko, že dají šanci na zvolení prezidenta občanu černé pleti. A že ho prezidentem zvolí, jak se v úterý 4.listopadu 2008 stalo.

Klobouk dolů, Ameriko, že jsi to dokázala!

Jablonec nad Nisou