Minulostí je půvabná princezna, pro kterou Jupiter měnil se v býka. Ctitelé dali jí punc krásy a neodolatelnosti, vojevůdci pro ni vyhrávali bitvy a králové kladli jí k nohám bohatství. Její význam určovaly vavříny básníků, zdobily ji ideje filosofů a myšlenky vědců ji udržovaly na špici. Nevážila si jich ani tehdy, ani teď, ale zdobí se pořád ráda, jak stará koketa. Jen změnila styl. Zatímco dříve nevšímavě je odkopávala růžovou nožkou, dnes drží je pod krkem a cedí skrze kolozubý chrup: „Vy musíte! Já chci!“ Jen ten sexappeal k tomu už jaksi chybí a hadříky z výprodeje nezakryjí poněkud povadlé vnady.

Skleroza hlodá, dějepis se moc neučila, a tak marně hledá ulétlé mládí, marně hledá vzpomínky, jimiž by poslepovala svět, jehož se vlastně bojí. Jak spojit země, které spolu válčily aspoň tisíckrát? A tak zmateně střídá apely k společným kořenům s tlustými čarami, z nichž minulost jí sem tam vyhřezne. Bojí se duchů mrtvých, co za staletí nakupila a přehlíží všechny ty živé, co přes věky ji pomáhali stvořit. Nevšímá si cest poutníků napříč kontinentem, právě těch, kteří putujíce místem i časem vytvářeli její fundament. Ať už se jmenovali Metoděj, Tomáš Aquinský, Matyáš z Arrasu, Tycho de Brahe, Jesenius, Komenský, Mozart nebo Sklodowska-Curie.

Rozkynutá matrona teď dřepí ve fotelu a jako senilní stařena nesnáší kritiku, nicméně nevynechá jednu příležitost k peskování ostatních členů domácnosti. Rozhádanost okolo ji zneklidňuje, ale zvládnout už ji neumí a bláhově se domnívá, že s lejstrem jednota se sama dostaví – povinně a v haptáku! Soustředěná na sebe, navenek se usmívá jako zamlada,

ale obává se něco si dovolit. Konec konců ji to ani už moc nezajímá. Nebezpečí bagatelizuje, neboť si s ním neví rady.

Ze střípků vzpomínek se noří myšlenka, jak bylo blaze, když jeden byl Bůh, jeden císař a jedna víra. A s tím, kdo jí kývne, je ochotná i majlant prošustrovat. A tak nám babka krapet zelená a šroubuje „mladejm“ žárovky, protože potmě se to lépe bojí a poslouchá.

Z žabáka stal se políbením z lásky krásný princ. Život se však v kruhu vrací zpátky a z princezny, kterou už dlouho nikdo z lásky nepolíbil, se stává žába na prameni.

A vyčítat jí, že nevšímá si krve za vlastním plotem? Zbytečné! Má dost starostí sama se sebou…. A „Nářek sličné zbrojmistrové“ člověku se maně dere na jazyk…..