Ke skutečným zvláštnostem „země Árijců“, jak se v perštině Írán nazývá, patří politický systém. Kombinuje radikální islám, jenž přímo odkazuje na šíitskou revoluci roku 1979, s výraznými prvky demokracie. Režim nyní zažívá krizi důvěry městského obyvatelstva. S ohledem na význam země mají ale jeho vnitřní potíže zákonitý přesah do zahraničí. Například do sousedního Iráku, v němž zuří občanská válka mezi šíity a sunnity.

Médii občas proskakuje tvrzení, že takovou bouři nesouhlasu islámská republika nezažila. Není to pravda, leč je fakt, že výsledky prezidentských voleb, v nichž měl Mahmúd Ahmadínežád suverénně obhájit post, zemi destabilizovaly. Ač se stalo patrným (například z rychlosti sečtení hlasů), jak nepoctivě měření sil proběhlo, mnohadenní lidové bouře paradoxně dokládají relativně vysokou míru svobody tohoto státu islámského světa. Klerikální pospolitosti, kde probíhá diskuze o lidských právech, ženy působí na vysokých postech a čtyři prezidentští uchazeči se utkali v televizních duelech.

Celkovou modernizaci na ropu bohatého území zahájil už královský režim svržený před třiceti lety. Vyhnání šáha neobyčejně rozzlobilo Spojené státy, jimž zmizel spojenec, jehož kdysi podarovaly zárodkem dnes kritizovaného jaderného programu. Napjaté vztahy mezi Washingtonem a Teheránem trvaly až doteď. „Krizový“ prezident Obama – na rozdíl od svého kolegy Ahmadínežáda reálná hlava státnosti – zahájil nebývalý, proíránský kurz. Vůči nevěrohodnému výsledku proto vystupuje velmi zdrženlivě. Ještě otevřeněji jedná s Íránem spřátelené Rusko. A protože se „vítěz“ těší klíčové podpoře domácích kleriků či bezpečnostních složek, další vývoj není obtížné odhadnout. Protestující davy si sice oficiální ústupky vyvzdorovaly, leč výsledek nezmění.

Psáno pro E15