Gibraltar je dobrou zkumavkou pnutí pod povrchem

Co víte o Gibraltaru? Moc asi ne. Že to byla poslední kolonie v Evropě (formálně do roku 1981). Že je to jediné místo na starém kontinentu, kde žijí opice. Že v tamní jeskyni žili poslední neandrtálci. A že se tam hrnou turisté, jež překvapí světový unikát – úrovňové křížení dálnice s letištní ranvejí (něco jako úrovňové křížení dálnice s tramvají v Praze na I. P. Pavlova). Ale teď je Gibraltar nejvýraznější zkumavkou důsledků brexitu.

Gibraltar dokládá, že i v rámci evropské solidarity jakékoliv zakolísání láká vyděrače. V roli kolísavce je Británie a její suverenita nad vlastním zámořským územím (to navíc drtivě hlasovalo pro setrvání v EU), v roli vyděrače Španělsko, které už 300 let využívá každé záminky k uplatnění svého nároku na Gibraltar. Historicky vzato má pravdu. Problém je, že stejně podložené nároky může v Evropě uplatňovat skoro každý stát. Česko vůči Polsku (při uchvácení Gibraltaru Brity patřilo celé Slezsko pod českou korunu), Maďarsko vůči Slovensku či Rumunsku, Francie vůči Belgii (ta v 18. století ještě ani neexistovala) a tak bychom mohli pokračovat.

Španělsko láká Gibraltařany na ideu sdílené suverenity (Británií a Španělskem). Není to nová myšlenka. Před 15 lety byla ve hře při jednání o suverenitě Jeruzaléma. Jenže Španělsko ji dosud spíše odmítalo, což ukazuje jeho absolutní nárok na katedrálu v Córdobě, původně mešitu. A je tu i praktický bod: může stát, který je součástí Schengenu (Španělsko), sdílet suverenitu nad územím, které v Schengenu není (Gibraltar)?

Gibraltar zůstane Gibraltarem a evropské státy evropskými státy využívajícími každé nejistoty k posílení vlastních nároků. I v tom je poučení z brexitu.

LN, 12.10.2016