Jako absolutní politologický laik z povzdálí pozoruji tahanici kolem brexitu. Rojí se kolem toho mnoho komentářů a názorů, velmi často protichůdných.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na spot k českému předsednictví v EU: 

Tuto hru s kostkami cukru za zvuků Ódy na radost doprovázelo heslo „Evropě to osladíme“. Nevšiml jsem si, že bychom něco Evropě „osladili“. Naopak mám pocit, že to Evropa mocně „sladí“ členským zemím tohoto spolku. Jako vrchol tohoto slazení mi pak připadá neochota umožnit Anglii slušný odchod z EU.

Připouštím, že problém brexitu je asi mnohem složitější a že můj pohled je zjednodušující, ale nemohu se zbavit dojmu - a nemyslím si, že bych v tomto směru byl nějak originální –, že to na mě působí tak, že Evropou obchází strašidlo,které z Bruselu na všechny strany hrozí, co všechno by se mohlo stát, kdyby kterýkoli členský stát o odchodu z EU jen zauvažoval.

„Chcete odejít? Jak je libo, ale koukněte se na Anglii. Však ona vás ta sranda přejde.“

Nerad bych vzbudil dojem, že jsem nějaký eurobijec. Při referendu o vstupu České republiky do EU jsem byl pro. Dokonce mi jeden můj kolega řekl, že od vstupu očekává, že EU přistřihne křidélka naší rozjívené byrokracii a udělá u nás pořádek. Chudák už se nedožil toho, že došlo k pravému opaku.

Přiznám se, že bych rád Evropské unii fandil, ale ono, jak se zdá, není k čemu.

Bruselští mocipáni by si měli poslechnout novoroční projev Václava Havla z roku 1990, kde mj. pronesl památnou větu: „Naše země nevzkvétá.“

Kdyby se ti vrcholní politici jen trochu zamysleli nad touto větou, nevyhnutelně by museli dojít k závěru, že ani Evropská unie nevzkvétá. Mají dvě možnosti. Buď s tím začnou okamžitě něco dělat (a nežvanit), nebo to dříve nebo později budou muset odpískat.