Američané jsou - soudě podle filmů - divní. Nemyslím teď chováním názory, postoje, ale běžné praktické činnosti. Způsob držení baterky, například. Někdo tvrdí, že je to lepší, podle mého je to únavné. Ale tento zvyk není tak nápadný jako používání dálkových ovladačů.

I malé dítě ví, že stačí stisknout čudlík a je to. Větší dítě ví, že síla stisku nemá na vyvolávanou akci žádný vliv (to kupodivu neví většina dospělých žen). Už úplně veliké dítě nemá potřebu "urychlit", nebo jak to nazvat, reakci přístroje tím, že ovladač prudce vysuneme vpřed směrem k zařízení za současného stisku patřičného čudlíku. Kdyby Američané měli delší ruce nebo menší pokoje, mohli by používat třeba tužku nebo mobil - zapnuli by televizor už pouhým dotykem.

Když jsem u mobilu - americké mobily patrně nemají paměť na telefonní čísla. Nebo to Američanům nikdo neřekl. V každé situaci vyťukávají celé číslo volaného, v poklidu parku i visíce na viklající se římse v 59. patře mrakodrapu. Nebo jsem si všiml, jak zasouvají CD/DVD do mechaniky - ne čudlíkem, ani ne jemným zasunutím, ale prostě tam šuplík narvou jako hmoždinku do zdi. Že se nezlomí nebo neohne?

Mou oblíbenou scénou je příprava nápojů s ledem. Hrdina vyndá hroudu ledu z mrazáku a sekáčkem (vypadá to spíše jako ševcovské šídlo) se jme hroudu zběsilým bušením zpracovávat. Led lítá po celé (americké) kuchyni. Pak vezme pár kousků, hodí je do sklenice a odchází si sednout na gauč. Podobně zběsile se připravuje zelenina - velkým nožem se buší (seká) do nebohé zeleniny, až lítá všude kolem; co zbude, se jí. Zřejmě jde o rafinovanou formu třídění. Ta silovost krájení připomíná zacházení s dálkovým ovládáním.

Poslední zkušenost se týká startování aut. Americká auta zřejmě mají slabé místo, jímž je startování. Kdykoli, když je spěch, nestartují, patrně nějaká psychóza. Startér líně točí motorem, někdy točí i čile, a Američan vytrvale mumlá "tak dělej, naskoč, ksakru, už naskoč, no tak...". (Evropan nanejvýš ucedí "sakra", nebo "do prdele" a jde rituálně zvednout kapotu.)

Třeba to bude špatnými stravovacími návyky. Když totiž udělá jeden Američan druhému sendvič, což spočívá v pokladení čtvercového či trojúhelníkového plátku amerického sendvičového chleba stejně tvarovaným plátem šunky, sýru, listu zelí, zalití kečupem či majonézou (všechny ingredience vypadají ve všech filmech stejně) a přiklopením vrchního plátku chleba, ten druhý se zakousne a s plnou pusou nadšeně sendvič pochválí.

Věnováno všem Američanům, kteří po pár dnech pobytu soudí, že jsme divní lidé…

Gentlemanův deníček