Po Rakušanech a Britech promluvil turecký venkov

Už rok si zvykáme, že jeden společný jmenovatel rozdělených elektorátů ukazují mapy. Už rok v různých státech soupeří bohaté a vzdělané metropole s venkovem. Už rok panují před volbami či referendy obavy, nakolik se projeví síla „buranů“. Slovo „buran“ se neužívá. Však se jím také nemyslí – bez urážky – klasický venkovan, ale každý, kdo se drží tradic, zdravého rozumu a práce oproti lidem, kteří sázejí na sofistikovaný svět informací, multikulturnosti či státem udílených grantů. Proto se užívají spíše výrazy typu pravicoví populisté, tmáři či bigoti. Ale v jádru mluvčí vždy myslí „burany“. Liší se nějak ti turečtí, kteří Erdoganovi právě vyhráli jím vyhlášené referendum?

Neliší se na úrovni, kterou ukáže mapa. Ta turecká se velmi podobá rakouské z finále voleb prezidenta, britské z referenda o setrvání v EU i americké prezidentské. Vždy je to těsně. Vždy „pokrokáři“ obsadí ostrovy metropolí, zatímco „burani“ vše ostatní. Když hlasovali Rakušané, baštou Van der Bellena byly jen Vídeň a Vorarlbersko, ale těsně to stačilo. Když hlasovali Britové, baštou prounijních byly metropole, sídla univerzit a Skotsko, ale těsně to nestačilo. Clintonová prohrála v USA i proto, že nad „burany“ u Velkých jezer zlomila hůl. I Erdogan sice prohrál v metropolích (Ankara, Istanbul, Izmir), v Kurdistánu a na pobřežních riviérách (kde život závisí na turistice), ale získal jasnou většinu ve vnitrozemí.

A jsme u toho, v čem se Turecko liší. I ten, kdo nemá rád rakouské či britské „burany“, dokáže se s nimi bez velkých problémů ztotožnit. To jsou přece lidé, kteří kultivují obdivovaná alpská hospodářství (na ně lákají cestovní kanceláře) či domky v Kentu (ty s takovou láskou popisoval Karel Čapek). Turecký „buran“ je ovšem úplně jiná liga.

Tradicionalisté z vnitrozemí (Anatolie) se dodnes nesmířili s modernizací Kemala Atatürka. Nechtějí uchovat Turecko, jaké bylo dosud, spíše obnovit takové, jaké bylo za Osmanské říše. K jejich „buranství“ nepatří kultivace alpských luk či domků v Kentu, ale zvyků, jako jsou vraždy kvůli cti. V Erdoganovi vidí prvního politika, který má pro ně pochopení. A právě oni tvoří většinu Turků v Evropě, hlavně v Německu. Tam přece nemířili ti doma úspěšní, ale ti, kteří neuspěli a hledali štěstí jinde. V Německu našli vstřícnost k islámu a Němcům teď nezbývá než údiv nad tím, proč v Berlíně má Erdogan větší podporu než v Ankaře či Istanbulu.

LN, 19.4.2017