Co dělat, aby kvóty nedělily Západ a Východ EU

Že v rámci EU vzniká názorová barikáda vůči přijímání běženců, je už prostě fakt. Nejdříve se o ní jen mluvilo, teď už ji popisují světové agentury typu AFP. Větší problém je ale v něčem jiném. A sice v tom, že se ta barikáda prezentuje jako rozhraní Západ – Východ, jako linie běžící po trase bývalé železné opony, jako hranice mezi západní vstřícností, otevřeností i humanitou a východním buranstvím, postkomunistickým tmářstvím i nelidskostí.

Dotýká se to i spolupráce visegrádských zemí. Je samozřejmě dobře, že Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko rozvíjejí úzkou spolupráci. Zúročují v ní společnou zkušenost i společný cíl – opět se plnoprávně začlenit k Západu. Ale jednají-li visegrádští ministři s kolegy z Německa (tahoun EU i cíl běženců) a Lucemburska (předsedající stát EU), působí to jako přetahování Východu a Západu o vlastní hodnoty – rozuměj o ostražitost, respektive vstřícnost k běžencům. Co s tím?

Především dávat jasně najevo, že tady nejde o střet Východu a Západu (vždyť jako tolik kritizované Maďarsko se teď chová i Rakousko a Dánsko: uzavírají hranice na vstupu a otevírají je na výstupu). A pak se v argumentaci vyhýbat slovníku založeném na částici ne: spíše než výrazy typu nechceme, neakceptujeme, nedopustíme je lepší užívat slova typu chceme toto, uděláme toto, pomůžeme v tom či onom. Jistě, není to žádný objev, ale stojí za zdůraznění.

Smůla je v tom, že klíčovým slovem evropské debaty se staly samotné kvóty. Nutká to zaujímat jednoznačné postoje ve stylu: Volíš Losnu, nebo Mažňáka? Jsi pro kvóty, nebo proti nim? Problém však není v kvótách jako takových, ale v jejich pojetí. Stále víc se ukazuje, že v představě Německa kvóty neřeší jen nárazovou letní krizi, ale bude z nich stálý nástroj distribuující stálý přísun dalších běženců. Tato představa zcela vytěsňuje druhou stranu mince kvót – pravidla, která řídí provoz na hranicích včetně vstupu běženců.

Německý boj za dobro rezignoval na pravidla i na samu registraci příchozích. V televizní reportáži slyšíme: „Všechno je dobře zorganizované, nikdo se nemusí registrovat.“ Pane jo. Co na to říkají německé i spojenecké bezpečnostní služby? Nahlas bohužel nic, neboť z definice fungují neveřejně. A německá kancléřka tvrdí, že právo na azyl nezná žádnou horní hranici. Filozoficky to může znít přitažlivě, ale politicky je taková rezignace na pravidla cesta do pekel – i v zemích jako Německo, jež rády zdůrazňují omezenost zdrojů. To není problém Západu a Východu, ale politické debaty. A jako takový ho musíme kultivovat a získávat k tomu spojence – nejlépe v samotném Německu, Rakousku či Dánsku.

LN, 12.9.2015