Francouzský prezident Emmanuel Macron oznámil zpřísnění boje proti dezinformacím novým zákonem. Řekl: „Rozvineme náš právní systém, abychom chránili demokracii před falešnými zprávami.“

Které myšlenky jsou však falešné a které správné? To nám neřekne ani Ministerstvo spravedlnosti, ani televizní a rozhlasová rada, která ve Francii dohlíží na obsah médií, ale dokonce ani vědci. Na rozdíl od přírodních věd jsou názory na společenské otázky nepochybně pravdivé jenom pro toho, kdo je vysloví. A tak i Emmanuel Macron má svou soukromou pravdu o pravdě.

To, jak obtížné je přesvědčit o své pravdě někoho jiného, krásně ilustruje třeba DVTV - rozhovor s Petrem Kolářem. Emma Smetana jej hned na začátku poměrně snadno dostala do úzkých.

I když chápu, že by si to vládnoucí moc přála, tak řeč tady není od toho, aby se její pomocí poddaným sdělovala úřední pravda. Řeč je nástroj k tomu, abychom v rozhovorech poměřovali svoje názory. Říká se tomu soutěž myšlenek a podobá se to evoluci. Hlouposti a lži v této soutěži myšlenek dlouho neobstojí. Ale když nějaká společnost soutěž myšlenek ztěžuje nebo zakazuje, tak se zbaví jediného zdroje poznání o sobě samé.

Správnější než zakazovat některé výroky by tedy bylo, aby každý směl říci cokoliv a jeho odpůrci by to mohli po svém zpochybnit anebo vyvrátit. Lidé jsou schopni věrohodnost názorů posoudit. Ale to si Emmanuel Macron o svých spoluobčanech zřejmě nemyslí. Ale jak to vlastně? Jak je možné, že nedokáží odlišit pravdu od lži, a přitom byli dost chytří na to, aby vzali za svou jeho pravdu a zvolili jej prezidentem? Nebo se mýlili v tom, že ho zvolili?

Spíše než o obranu demokracie jde francouzskému prezidentovi o něco jiného. Rád by, aby vládnoucí rozhodovali o tom, co ti tam dole smějí vědět, a sdělovali jim, co je úřední pravda.
Macron se tak řadí mezi rostoucí počet evropských politiků, kteří říkají, že chtějí chránit demokracii, ale ve skutečnosti chtějí chránit hlavně sami sebe.

Občanům zakazují dvě věci: Mluvit o tom, co jim vadí, a kritizovat politiky za to, že se nestarají o to, co občanům vadí. Patřím k té generaci, která tento přístup velmi dobře zná - a určitě jej nespojuje s demokracii.