14.6.2021 | Svátek má Roland


FILM: Mezi odvážnými cestovateli a dobrodruhy

25.10.2011

Prožil jsem s nimi a mezi nimi celý den, ale ukázali mi tolik ze svých neuvěřitelně dlouhých cest plných dobrodružství, že by to vydalo na několik lidských životů.

Martin Pouba a Libor Gýna spolu ještě s dalšími motorkáři se vydali až na Čukotku – nejvzdálenější místo na sibiřské mapě – nejvýchodnější poloostrov Asie, který je součástí Ruské federace. Léta je přitahovala ona liduprázdná šíroširá krajina, její atmosféra s přírodou, jakou si po staletí živelně pohrává čas a jeho roční období, s veletokem Leny, která od břehu ke břehu má čtyři kilometry, kde jsou tu cesty –necesty a jejich překonání bez nehody je pro naše motorkáře tou nejkrásnější odměnou na sklonku každého dne. Nejsilnějším zážitkem se stala jízda po úzké krkolomné cestě, vystřílené kdysi dávno těžařskými společnostmi. A pod ní prudká řeka, jejíž kamenité výčnělky si dodnes pohrávají s nákladním "gazíkem", jehož posádka skončila neznámo kde. Přitom o své cestě, o jejích nepředvídatelných nástrahách dokázali ještě navíc natočit více než hodinový dokument Motoexpedice Čukotka.

Druhou takovou dvojicí jsou Dalibor Beneš a Petr Sedláček, kteří se vydali na kolymskou trasu, která spojuje v severovýchodní části asijského kontinentu města Jakutsk a Magadan. Mrazy zde dosahují až 50 stupňů pod nulou, dokonce se uvádí, že zhruba v polovině této trasy naměřili nejnižší teplotu na severní polokouli – mínus 71,2 stupně Celsia.

Jak bychom ta jména neznali už z vyprávění a čtenářského deníku Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag! Ano, to jsou ty koncentráčnické lágry, které si museli nejprve postavit sami pro sebe milióny vězňů za doby vládnutí Josefa Vissarionoviče Stalina. Z té doby pochází také jeho výrok: Smrt jednoho člověka je neštěstí, smrt miliónů lidí je pouhá statistika…

Těžila se tady uranová ruda, zlato a další drahé kovy, jimiž je celá Sibiř prosycena, a to je také bohatství spolu se zemním plynem a ropou, na nichž je založena i současná moc Ruské federace. Dnes je zde pusto, prázdno, vylidněno. Prostupnost celé trasy charakterizují pozůstatky zkázonosných povodní, stržené mosty, bahno po kolena nebo zase zmrazky stejně krkolomné.

V pověstném gulagu Butugyčagu – Vasiljevce byli vězněni i naši čeští občané. Od těch dob zde nebyla živá duše – až zase teprve nyní skupina Dalibora Beneše a Petra Sedláčka je vlastně první, která se do těchto místa dostala v těžkých zimních podmínkách. Jejich dokumentární film má také název Zimní putování Východní Sibiří.

O životě opuštěné polární stanice se rozhodl natočit dokument další český scénárista a kameraman, dnes už také spisovatel Martin Ryšavý. Zamiloval si dnešní Rusko, zejména však majestátně obrovskou a věčně neznámou Sibiř. Napsal o ní dvoudílnou autobiografickou prózu Cesty na Sibiř a získal za ni ocenění v soutěži Magnesia Litera v roce 2009. A za dva roky poté – tedy letos byl oceněn podruhé toutéž cenou za román Vrač - vyprávění o absurdním životě zkrachovalého ruského režiséra, který se dostává do role blázna, podivína, ač o ní neusiloval. Připomíná svým mystickým pojetím romány velikána ruské literatury F. M. Dostojevského.

Svůj filmový hodinový dokument nazval Medvědí ostrovy, které se nacházejí v Severním ledovém oceánu. A tady v hlubokém sněhu objevuje svou kamerou metr po metru zařízení vědeckého střediska, které kdysi sloužilo k pozorování a objevování života v polární pustině: zmrzlé a ledem pokryté opuštěné aparatury, vedle nich v šuplících stolů dokumenty, vypovídající svou strohostí a úřední ruštinou, jaký zde asi vedli život vědci a jejich spolupracovníci – lidé s obvyklými denními starostmi. Jak je přepadala "ponorková nemoc" a se svým vedoucím museli podle těch dobových útržků svádět neúprosné spory, končící žádostmi o odvolání z této stanice, o dobrovolné opuštění práce, pro kterou se jistě předtím svobodně rozhodli.

V tom filmu není mnoho slov ani komentářů - právě jeho nasnímané záběry s krutou autenticitou nabízejí pro divákovu fantazii nepřeberné konsekvence. V tom je úžasná objevná řeč sama o sobě, vzpomeneme-li, s jakou slávou byli vyzdvihováni za stalinského režimu tito "hrdinové severu". Tady téměř v němém filmu se dozvídáme, jací to byli lidé z masa a kostí, ano houževnatí, obětaví, ale také nesmírně citliví, s lidskou důstojností, kterou nelze ponižovat a činit z nich "služky", kteří vydrží život v těžkých podmínkách, ale nevydrží ponižování a despotismus.

Další obdivuhodnou dvojici našich cestovatelů mi představil jejich dokumentární film Bajkal 2010. Václav Sůra natočil půlhodinový snímek o 650 kilometrech na lyžích po zamrzlém největším jezeře na Sibiři, druhém největším po Kaspickém moři v Rusku a nejhlubším jezeru na zeměkouli. Ještě několik dalších superlativů bychom o něm našli v encyklopediích – ale jednu nelze přece jen opomenout – jde o nejstarší jezero na Zemi, jeho stáří odhadují vědci na 25 až 30 miliónů let.

Nikoliv jeho krásy v létě, ale lákala je právě jeho zledovatělá hladina, místy zmrzlá do velké hloubky, jindy s nesmírně hladkým, klouzavým povrchem, ale podruhé zase s navršenými rozsekanými krami, přes něž bylo nutné přetahovat "bágle na saních" s velkou námahou a cíle stále nevidět. Rozloha Bajkalu měří 557 000 kilometrů čtverečných a v jeho útrobách je pětina světových zásob povrchové sladké vody.

Představte si dva "človíčky" – ovšem s extrémní fyzickou zátěží (zásoby a další náklad u každého činil necelý metrák), jak se odpichují svými lyžařskými holemi, kolem nich horské hřbety vysoké až 2000 metrů nad hladinou jezera! Široko daleko pustá, zimomřivá drsná krajina, v níž promrzne několikanásobně vatované oblečení a obutí – to bylo jejich největší dobrodružství. Posílit svého ducha, poznat, co všechno člověk vydrží za 23 dnů neustálého pochodu na lyžích. A to šli denně bez přestávky, pouze jeden den je zahnala velká vichřice pod stan, ten jediný den ztratili. Plánovali přitom 25 dnů - překonali sami sebe! V noci také čelili čtyřicetistupňovému mrazu, ve dne zažili dvě vichřice, sotva se drželi na nohou a v noci museli držet také stan, aby ho vítr neroztrhal.

Ještě jedno (jakoby jich bylo jen několik!) nebezpečí, jaké dopředu ani nemohli předpokládat: narazili cestou na množství trhlin často až metr širokých, do nichž by bylo možné navždy zapadnout. Teprve později se dozvěděli, že jsou způsobovány častým zemětřesením – ostatně sami dokonce čtyři dosti silná zemětřesení zažili.

Záhadologickou expedici do sibiřské tajgy zorganizoval Ivan Mackerle, nezávislý publicita a badatel. Od útlých dětských let a seriálu Rychlých šípů v Mladém hlasateli ho přitahují mystéria, strašidelné jevy a záhady naší planety. Napsal o nich už několik knih, článků a reportáží, natočil kilometry dokumentárních a televizních filmů.

Jeden z nich jsem spolu s ním a jeho přáteli - rovněž cestovateli - sledoval na filmovém festivalu, který pod názvem S kamerou po Rusku zorganizovalo Ruské středisko vědy a kultury v Praze (všechny předchozí snímky, o nichž zde píšu, se tady rovněž promítaly). Plných 45 minut napětí prožívá divák sledováním filmu, který Ivan Mackerle nazval Jakutsko – plavba do Údolí smrti.

Vydali se do neprobádaných sibiřských krajin, které sousedí jak s Čukotkou, Magadanem, Chabarovskem nebo Irkutském na lodi s množstvím velice nutné zátěže. Například s motorem a složenou konstrukcí pro sportovní létání na padákovém kluzáku (říkají tomu naší češtinou i odborníci paraglajdink).Ten se totiž ukázal při hledání záhadných kruhů v sibiřské tajze vůbec tím nejcennějším zařízením. S jeho pomocí mohli naši cestovatelé objevit v nitře husté a přerostlé tajgy konečně to, nač si netroufli dosud ani ruští badatelé.

Ve světovém atlasu lze nalézt mnoho míst označených jako Údolí smrti, většina z nich byla již náležitě popsána, zfilmována. Ale Údolí smrti v Jakutsku odrazovalo až dosud nejen - byť vzdálené - domorodce, ale také geografy, odborníky a badatele. Prý jich zde kdysi dávno skončilo svůj život navždy a nenávratně. Jedině naši čeští dobrodruzi – cestovatelé se nedali odradit. Projeli tu sibiřskou řeku v "údolí smrti" křížem krážem, prozkoumali její okolí, natočili, co viděli, ale prozkoumat a přesně určit, jak ty kruhy vznikly, co se pod nimi skrývá – na to jim nestačil čas ani vybavení.

I tak jde o objev, před nímž ruští badatelé smekli. Zatím vyloučili, že by sem byla vypuštěna v minulé sovětské éře jaderná zařízení, ale proč se ručička magnetometru rozkmitá v těchto místech jak zběsilá, proč se zde objevuje jakési záření a další proč – bude nutné prozkoumat až v některé jiné expedici.

Objevil jsem v onu sobotu, kterou jsem filmovému festivalu (organizovaném a zajišťovaném Klubem cestovatelů po Rusku) věnoval, skutečné odvážné, statečné, nebojácné chlapy, dobrodruhy, chcete-li, či jenom cestovatele s vysokými požadavky a nároky. Vždyť samotná příprava jejich expedic, na níž je závislý každý úspěch či výsledek, si vyžádá nejméně rok studia, poznámek a zápisů, seznamů a map, prozkoumání toho, nač přišli možní předchůdci, než se na takovou výpravu s vědomím jistoty, ale i možných rizik lze vůbec vydat.

Jsou to pro mne velcí hrdinové – přinesli pro poznání nejen sebe sama, ale zejména nás ostatních či druhých mnoho nového s nasazením svých životů, jak se u správných hrdinů také předpokládá. Přitom jsou téměř skoupí na slovo, jsou skromní, prostí, jsou sví. Jistěže dnes už znají své hodnoty, ale vykazují je ve svých dílech a my jsme rádi, že takoví mezi námi žijí. Mají náš obdiv, naši úctu. Přejme jim, aby se jim dostalo i vyznamenání těch nejvyšších ještě za jejich života. Plně si je zaslouží.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.