Po seznámení s dostupnými fakty jsem přesvědčen, že policie Michaela Browna zastřelila právem. Jsem přesvědčen, že porota, která rozhodla, že střílející policista nebude stíhán, rozhodla správně. Jsem přesvědčen, že následné rabování obchodů je neomluvitelné a nic nevyřeší.

Znamená to, že je vlastně vše v pořádku?

My a oni

Ani v nejmenším. Rasismus se sice podařilo úspěšně vymýtit z médií, nicméně nikoli z lidských srdcí a myslí. Křesťanovi možná vytanou na mysli slova z proroka Jeremjáše: „Napravují zkázu dcery mého lidu povrchně slovy: Pokoj, pokoj, ale žádný pokoj není“ (8,11). Podle všeho bělošští policisté ve Fergusonu (a patrně nejen tam) zcela zbytečně šikanují černošské řidiče kvůli sebemenším prohřeškům (třeba kvůli příliš tmavým sklům jejich auta, nesprávnému parkování apod.), takže v nich zákonitě vyvolávají pocit bezmoci a nespravedlnosti a posilují rozdělení na „my a oni“. My pamětníci ostatně víme z dob komunismu, jak lze lidem ztrpčovat život, aniž je přitom porušen jakýkoli zákon.

Toto „my a oni“ se zřejmě stále prohlubuje, přestože byl zvolen první černošský prezident USA. On sám možná pociťuje bezmoc, když chce tuto situaci změnit.

Situace je velmi složitá a snadná řešení se nenabízejí. A ke složitosti situace paradoxně přispěly i dobře míněné snahy černochům pomoci.

V těchto měsících píšu knihu o trestu smrti. Podle statistik je v USA odsuzováno k trestu smrti zhruba pětkrát tolik černochů než bělochů, pokud při interpretaci dat bereme v úvahu podíl černošského a bělošského obyvatelstva. Mnozí už z tohoto údaje usoudí, že americké soudy jsou rasistické.

To je ale konstatování velmi povrchní – a už proto nepravdivé. Pětkrát víc černochů je odsuzováno proto, že černoši páchají nepoměrně více zločinů, ve Spojených státech považovaných za hrdelní, než běloši. Pokud nějaká skupina páchá více zločinů, nemůže se divit, že její příslušníci jsou častěji trestáni.

Co když jsou soudy naprosto nestranné a nijak neovlivněné rasismem, ale rasistická je policie, která tyto zločiny vyšetřuje?

Rozpad rodiny

Nicméně pojďme ještě dál. Naprostá většina černochů (a konec konců i bělochů), páchajících trestné činy, pochází z rozpadlých rodin. Rodiny se rozpadají prakticky všude v západní civilizaci, ale američtí černoši v tom „pokročili“ opravdu hodně daleko, mnohem dále než běloši. A na rozdíl od Skandinávie, kde je klasická ničím nepoškozená rodina rovněž již poměrně vzácná, je rozpad rodiny v USA spjat s pádem do chudoby, z níž je velmi těžké se vymanit.

Proč tomu tak je? Důvodů je jistě mnohem více, ale jedním podstatným je právě snaha americkým černochům – nebo chudým lidem vůbec – pomoci. Již před mnoha desetiletími začali v USA svobodným matkám vyplácet poměrně štědré sociální dávky, aby „vyrovnali“ jejich handicap. Efekt byl při našich dnešních zkušenostech předvídatelný, jenže tehdy zřejmě nepředvídaný: Černoši přestali vstupovat do manželství, protože pokud spolu žili pouze na hromádce, nepřišli o dávky.

Jenže formální sňatek má větší význam, než si lidé myslí (statistické důkazy pro toto a jiná svá tvrzení přináším ve své knize „Vztahy, sex, rodina“). Spolu s účinky „sexuální revoluce“ šedesátých let vedla tato sociální pomoc k tomu, že výrazná většina černošských dětí vyrůstá mimo rodinu. I levicoví sociologové v devadesátých letech uznali, že tato sociální „pomoc“ byla kontraproduktivní a tato konkrétní dávka byla zrušena.

Jsem dalek toho tvrdit, že za současné nepokoje ve Fergusonu a na jiných místech Spojených států vlastně může dobře míněná snaha finančně přilepšit svobodným matkám a nic jiného. Tvrdím však evidentní: Rozpad rodin a kriminalita jdou ruku v ruce.

Přičtěme k tomu ideologii dnešní doby, jež lidem vštěpuje, že mají „nárok“ a „právo“. Mnoho amerických černochů vyrůstá v přesvědčení, že mají nárok na to či ono, ale přitom nevěří, že by mohli vlastním přičiněním něčeho dosáhnout. „Americký sen“ považují za podvod, a vlastně se jim nelze divit. Sociální mobilita směrem vzhůru už ve Spojených státech dávno není tak snadná jako před druhou světovou válkou či v 19. století.

Dá se s tím něco dělat? Určitě ano. Není tomu tak, že by nás nečekalo nic jiného než cesta do pekel. Existuje řada drobných realizovatelných opatření. Třeba by pomohlo, kdyby v oblastech s převážně černošským obyvatelstvem bylo více černochů mezi policisty, sociálními pracovníky a patrně i soudci.

Role církví

Osobně bych víc čekal od amerických církví. Vždyť bojovníci za rovnoprávnost černochů byli z velké části pastoři. Vzpomeňme jen na ikonu hnutí za rovnoprávnost, Martina Luthera Kinga. Problém je ale v tom, že jedenáctá hodina v neděli dopoledne je nejsegregovanější hodina ve Spojených státech (v jedenáct hodin zpravidla začínají bohoslužby ve většině mainstreamových církví). Je jen velmi málo sborů, které jejich vedení buduje jako smíšené, tj. složené z bělochů, Asiatů a černochů. Je to prý velice těžké, nicméně pokud se to podaří, je velkým zážitkem takový sbor navštívit. K nepokojům totiž vede naprostá absence sociálního kapitálu (přeloženo do moderní češtiny: vzájemné důvěry mezi lidmi). Tato důvěra se buduje především prostřednictvím rodin a církví.

Psal jsem o Spojených státech a někdo by mohl namítnout, že strkám nos do věcí, kterým příliš nerozumím a do kterých mi zase tak moc není. Jenže my máme problém s Romy. U nich hraje rodina stále obrovskou roli, mnohem důležitější než u amerických černochů. Nemusí tomu tak být vždycky. Kromě toho jsou výjimečným případem (nikoli ovšem jedinečným, podobně negativní roli hrají rodiny na Sicílii a v jiných místech Itálie, kde je silná mafie a její různé místní varianty), kdy rodina kriminalitě nebrání, ale spíše ji podporuje. Americké zkušenosti s rasismem bychom tedy měli pilně sledovat, abychom se poučili a neopakovali stejné chyby.

Psáno pro Christnet