Vlastně to nebyl výlet, nýbrž pracovní cesta, protože jsem jela do Varšavy, abych se zúčastnila diskuse, kterou pořádalo v Domě setkání s historií Centrum Karta.

Dům setkání s historií stojí v centru Varšavy vedle hotelu Bristol a je to náramná instituce: přála bych si, aby taková byla i v Praze, případně v jiném českém městě. Bylo to mimochodem poprvé, co jsem se do těch míst dostala, kdy se pár metrů od Domu nekonala na hlavní třídě výstava. Nevadilo mi to – neuvážila jsem, že Varšava leží na severu, a navíc se přes noc ochladilo, takže jsem byla nevhodně oblečená a byla mi pekelná zima, stejně bych si ji nevydržela prohlížet.

A vůbec to byl zvláštní výlet. Začalo to tím, že vlak měl tři hodiny zpoždění. Zřejmě to měla na svědomí taky zima… ale samozřejmě mi to poněkud změnilo plány. Diskusi to neovlivnilo, ta proběhla až večer, ale na snídani k přátelům, kam chodívám pravidelně, jsem přišla skoro v čase oběda. V bytě, ve kterém mě laskavé České centrum ubytovalo, se nesmělo kouřit, jako skoro nikde, takže mi práce, kterou jsem si s sebou vzala, nešla moc od ruky, ale nešť.

Diskuse se vydařila, vedoucí Centra Karta dokonce dokázal vysvětlit nevysvětlitelné: diskuse se totiž měla odvíjet od toho, že jako lze za emblém Poláků označit rok 44 – tedy 1944, rok Varšavského povstání –, dá se za "český emblém" označit 77 – rok Charty 77. Připadalo mi skoro neuvěřitelné, jak někdo může obojí srovnávat, ale jak říkám, vysvětlení sice nebylo úplně jednoduché, leč zato plně uspokojivé. Sál byl plný – na diskusích v Domě setkání s historií je sál plný pravidelně –, publikum zvídavé a vstřícné, prostě úspěšná akce.

Úspěšné byly i nákupy: na rozdíl od českých médií totiž vím, že se v Polsku dají nakoupit úžasné laskominy, které pokaždé vozím domů k velké radosti všech, kdo je pak konzumují. Problém tkví v tom, že si člověk musí umět vybrat: ani u nás nejsou nejkvalitnější potraviny ty nejlacinější, ale české řetězce bohužel nakupují právě ty nejlacinější a podle toho vypadá představa valné části české veřejnosti o tom, co se jí v Polsku.

Moc jsem se těšila na schůzku s kamarádem, kterou jsem si domluvila tak, aby mi vyšla před odjezdem vlaku, jenže ouha – půl hodiny před domluvenou dobou kamarád volal, že musí zůstat v práci "kvůli těm Ukrajincům", a že tedy bohužel až zase příště. Ukrajincům? Koupila jsem si ještě čaj s příchutí španělských mandarinek a usadila jsem se v kavárně, kde jsme se měli sejít, že si tam budu číst. Z knížky, kterou jsem si vzala na cestu, jsem ale nepřečetla ani řádku. Místo toho jsem takřka nespustila oči z televizní obrazovky, na které šel přímý přenos z Kyjeva a vyjadřovali se k němu různí důležití. Pochopila jsem, jaké "Ukrajince" kamarád myslel, a proč nemohl odejít z televize, kde pracuje. A bylo mi náramně líto, že v televizi nejde zvuk, takže se musím spokojit s nápisy, které běží pod obrázky.

A teď si nejsem jista, zda jsem vlastně byla ve Varšavě, nebo nepřímo v Kyjevě. Opravdu zvláštní výlet.

LN, 24.1.2014