Je mi upřímně líto Afghánců, uvězněných mezi polskou a běloruskou hranicí. Mám však určité pochopení pro polské obavy – koho jim vlastně chtěli běloruští ozbrojenci podstrčit? Jsou to opravdu lidé, které tálibánské převzetí moci v jejich vlasti ohrožuje, anebo nějací zakuklení teroristé? Sama se jednoznačně kloním k názoru, že jsou to uprchlíci; trápí mě představa, co si ti lidé uvěznění na pár stovkách čtverečních metrů bez domu, vody a jídla vlastně mají počít. Nemám ovšem žádné konkrétní informace, a tak mi nezbývá než mít pochopení i pro obavy polských politických a bezpečnostních představitelů.

Nálada polské veřejnosti ohledně uprchlíků je podle průzkumů veřejného mínění podobná jako v naší zemi: větší část dotázaných je nechce, menšina je pro přijímání. Dá se to pochopit, je přece běžné, že lidé mají strach z toho, co neznají, a je na politicích a médiích, aby problém vysvětlovali. To je ale kámen úrazu – pro politiky jsou uprchlíci tématem, na němž někteří dokazují, že jsou „pravými vlastenci“, kteří k nám žádné „cizáky“ nepustí. Jiní mají strach, aby si před volbami neodradili voliče, a vyjadřují se také spíš odmítavě.

Přijde mi to zvláštní, aspoň v Čechách. Žijí tady přece statisíce imigrantů, lidé si na ně dávno zvykli. Skoro ve všech obchodech s ovocem a zeleninou prodávají Vietnamci, kdekdo má ukrajinskou (případně moldavskou či běloruskou) uklízečku a nepozorovala jsem, že by to vyvolávalo nějaké národnostní třenice nebo že by mizela „naše, česká“ kultura. Z mého laického pohledu jsou Češi vůči příchozím spíš snášenliví, nepozoruji nějaký děs z lidí, kteří mluví jiným jazykem a mají trochu jiný způsob života anebo věří v něco jiného, než je v kraji zvykem. Druhá generace přistěhovalců se běžně sžívá s domorodci, přátelské a manželské svazky nejsou žádnou výjimkou.

Občas zaslechnu debatu, ze které se mi ježí vlasy. Muslimové prý vyznávají právo šaría, kamenují nevěrnice a jsou všeobecně krvelační. A chtěli by to nastolit i u nás. Docela by mě zajímalo, kolik živých muslimů hlasatelé podobných názorů v životě viděli. Islám nemá nejvyšší náboženskou autoritu, liší se od země k zemi a liší se i v jednotlivých zemích. Zpolitizovaných islamistů je nevelká menšina, i když jde nepochybně o hnutí nebezpečné, které působí velké škody.

Stavět ovšem politickou kariéru na strachu z uprchlíků je absurdní, imigranti přicházejí a nepochybně přicházet budou; úkolem státu je snažit se je integrovat do společnosti a bránit vytváření ghett. Neznamená to, že si nemohou ponechat své obyčeje, je přece obohacující mít souseda, který má jiné zvyky i jídelníček. Jenže plánovat a uskutečňovat takovou osvětu domácích a integraci příchozích je pracné, trvá to dlouho a úspěch se dostavuje až po letech. Jednodušší je mlátit hubou o údajných hrozbách, strašit lidi právem šaría nebo islámem, a získávat volební body u těch, kdo se cítí ohrožení.

LN, 27.8.2021