V Polsku měli včera státní svátek – Národní den památky "prokletých vojáků". A hned tady začíná problém. Polsky se svátek jmenuje "Źołnierzy Wyklętych", a "wyklęty" je "prokletý". Jenže význam tohoto slova se v češtině posunul – klidně můžete uslyšet, že "ta prokletá tužka" zas nepíše, což má ovšem k původnímu významu dosti daleko. Podobně se to má třeba se slovem "zatracený", které dnes značí prostě odsudek, něco špatného, ale v původním významu jde o toho, kdo je zatracen, to znamená, že nebude spasen. Kdybychom tedy chtěli název polského státního svátku přeložit opravdu srozumitelně, asi bychom museli napsat "vojáci, které postihlo prokletí," nebo něco podobně vysvětlujícího.

Jde o vojáky, které v poválečném Polsku skutečně dlouho stíhalo prokletí – prokletí ostouzení, prokletí záměrného vymazávání z paměti: podle formulace zákona přijatého loni v únoru jde o "vojáky antikomunistického podzemí, kteří na obranu nezávislé existence vzdorovali sovětské agresi a násilím vnucenému komunistickému režimu, bojujíce se zbraní v ruce i jinými způsoby za právo na sebeurčení a uskutečnění demokratických tužeb polské společnosti". Ani tento jev není v českém prostředí snadno pochopitelný, vždyť jen spor o bratry Mašíny se vede nějakých dvacet let. A ozbrojený odpor?

"Prokletých vojáků" bylo v roce 1945 na sto padesát až dvě stě tisíc, tvořili až do vzniku Solidarity nejpočetnější skupinu (spíš skupiny) organizovaného odporu polské společnosti. Byli to vojáci slavné Zemské armády, která za války bojovala proti německým okupantům se zbraní, a kteří po příchodu Rudé armády nedemobilizovali, ale patřila k nim i mládež a desetitisíce lidí, kteří jim pomáhali. Tuto část polských dějin chtěli komunisté pochopitelně zamlčet co možná navždy.

Do fejetonu se nevejde rozsáhlý historický popis, tak alespoň malé vysvětlení: Poláci měli za války stejně jako Čechoslováci v Londýně exilovou vládu. Ta československá nakonec přijela do osvobozené země z Moskvy, ale v jejím čele stál Edvard Beneš, kterého převážná většina české společnosti pokládala za legitimního prezidenta, jímž před válkou byl. V Polsku se už v roce 1944 chopil na osvobozeném území moci lublinský výbor, který přiletěl rovněž z Moskvy, ale s londýnskou exilovou vládou ani s vládou předválečnou neměl nic společného, byla to komunistická skupina, pečlivě vyškolená v Moskvě. Lze jistě pochopit, že velká část polské společnosti viděla v poválečném uspořádání jen jiný typ okupace, neřízené tentokrát z Berlína, nýbrž z Moskvy. A tím se dostávám k polemice, která proběhla před pár dny v Lidovkách, o "polských koncentračních táborech" po válce. Chápu, že Poláky ten pojem rozčiluje, a souhlasím s nimi: tehdejší uspořádání pro ně nevycházelo z vůle a zájmu polské společnosti, ale z vůle okupanta, uskutečňované jeho ochotnými sluhy. Bylo by tedy správnější říkat "komunistické tábory" – stejně jako nacistické koncentráky to nebyla zařízení, o kterých by rozhodovali polští představitelé.

LN, 2.3.2012