Před několika lety jsem překládala knihu o mladém Stalinovi a na konci byla scéna, jak starý Stalin sedí se svými gruzínskými přáteli z mládí (s těmi několika, které nenechal sprovodit ze světa) na své dače v Abcházii a vzpomínají. Často jsem překládala o různých místech a občas se mi pak stalo, že jsem se na ta místa dostala. Vždycky to bylo zvláštně neskutečné, jako by se člověk vracel do vlastního snu. Když jsem ovšem překládala zmíněnou scénu, ani trochu se mi nechtělo se na daču podívat, vůbec se mi nechtělo být někde, kde může ležet stín krutého diktátora, ale když už jsem v Abcházii a někdo obstaral povolení, vypravili jsme se tam.

Ze Suchumi (tady se ovšem hlavní abcházské město jmenuje Suchum, ten Suchum) jsme jeli autem, které nás z Nového Afonu vyvezlo úžasně klikatou cestou až přede dveře. Na to, jak velké říši Stalin vládl, je dača poměrně nevelká, ale průvodkyně nás upozornila, že sovětský vládce měl ještě další čtyři. Tentokrát to bylo jako návrat do zlého snu, vůbec jsem si to neužila. Ani zrcadlo, které zázračně zvětšuje, nebo vlastně zvyšuje, takže si v něm ten zločinec připadal vyšší. (A těm, kdo víc vyrostli, uřízne zrcadlo vršek hlavy.) Zasedací místnost i ložnice mi připadaly jako sídliště zlých duchů a když nám průvodkyně řekla, že dača je šikovně postavená na místě, kde je díky vzdušným proudům o pár stupňů chladněji než jinde, ani mě to nepřekvapilo: ve Stalinově muzeu v Gori je taky podstatně větší zima než venku. Mne by tam ale bylo mrazilo i bez toho, jednak z hrůzy a nejistoty, proč tam vlastně lezu, ale i z důvodů praktičtějších - v Abcházii totiž toho dne pršelo a byla pořádná zima. Je to tady prý v květnu naprosto neobvyklé, máme prostě smůlu.

Jediné místo, kde jsem dokázala na tíseň a mrazení zapomenout, byl balkon s nádhernou podívanou. Úbočí, které vede k moři, bylo porostlé palmami, cypřiši, eukalypty, olivami, kvetoucími jabloněmi a citrusovými stromy (většinou mandarinkami) a za slunného dne to musela být vyhlídka do pozemského ráje. Moře je ve slunci jistě temně modré, olivové listí stříbřitě zelené a tak dále. Pod zamračeným nebem s nízkými mraky, ze kterých se lil studený déšť, se všechno dole pode mnou slilo do neurčitě šedozelených chuchvalců. Škoda fotografovat, říkala jsem si, ale neodolala jsem, věděla jsem, že se tam už v životě nevrátím.

Na zpáteční cestě ze mne tíseň trochu spadla. Co asi dělají ruští turisté, kteří přijeli v naději na koupání a procházky po krásných plážích a mandarinkových hájích? V květnu je už turistická sezona, za normálních okolností a v hotelu jsem viděla, že výpravy přijíždějí a odjíždějí. Zeptala jsem se řidiče. Uchichtl se a lakonicky pravil: „Pjut.“ Znělo to věrohodně.

Po návratu jsem zjistila, že je můj počítač v posledním tažení, pokazil se v něm nějaký kontakt, takže se nedá nabít a vydrží už jen několik hodin. No, snad půjde spravit. Stejně si ale říkám, že to není samo sebou, ale za trest. Za trest, že jsem šla na to nečisté místo.

LN, 13.5.2011