Je to šílené, co čtu v titulku renomovaného deníku, že se USA loučily s Floydem a že v Houstonu byl pochován muž, který se stal symbolem boje proti rasismu a policejnímu násilí. Je to urážka skutečných bojovníků proti rasismu v Americe. Takovým bojovníkem byl Martin Luther King, statečný muž a vizionář, jehož sen vešel do dějin. Bojovníkem proti rasismu byla Rosa Parksová, která 1. prosince 1955 odmítla v autobusu číslo 2857 postoupit své místo bělochovi a vyvolala tím sled událostí, který vedl k zásadním změnám ve struktuře americké společnosti. Takových lidí bylo a je mnoho ve Spojených státech, které vedly devatenáctém století občanskou válku a vítězná strana odstranila otroctví. To otroctví, kterého se Evropa už dávno zbavila a v tomto ohledu má historickou úlohu především Velká Británie.

Pan Floyd přišel o život při konfliktu s policií, která ho zadržela jako podezřelého z trestného činu, díky své mimořádné fyzické síle se bránil pacifikaci a přišel při tom o život. O vraždu zjevně nešlo, protože v civilizovaných právních systémech je kvalifikace vraždy vázána na úmysl zabít. Což prokázáno nebylo. Jistě si to zaslouží vyšetření, nicméně to, co nastalo, je hysterická reakce, která nemá s podstatou věci mnoho společného. Je to záminka k zahájení hysterické ofenzívy. Takže srovnávat Floyda s Kingem a Parksovou je skutečně hanebnost. Nicméně to neznamená, že to nefunguje a že to neuvedlo do pohybu události, které otřásají Spojenými státy a západní Evropou. Z té zejména ty státy, které dnes pykají za svoji koloniální minulost. Zdá se, že se rozpoutaly běsy a uvolnily se síly s pozoruhodnou destrukční razancí.

Našinec se zkušeností větší části života v totalitním režimu to pozoruje se zjitřenou zkušeností. Motorem nového hnutí je mládí. No ovšem, padesátá léta byla u nás také zaplavena modrými košilemi svazáckého hnutí. Objevily se trezorové filmy. Do stoupy jdou knihy, a dnes si dovedu představit jejich pálení. Taková Chaloupka strýčka Toma nebo Dobrodružství Huckleberryho Finna by hořely velmi pěkně a Pipi Punčochatá, ta za nimi jistě brzy poletí.

Zadumaně přemýšlím, kam to povede. K cenzuře určitě. Nicméně to je široký pojem, cenzura. Já ještě pamatuju HSTD, kdy každý tištěný rukopis musel mít cenzorovo červené razítko. Za normalizace nastoupily Úřady pro tisk a informace, národní a federální. To je model, ke kterému vše spěje. Úřad posuzuje a trestá. Kritéria se musí nutně rozšiřovat. Za rok, za dva bude pokládáno za rasismus něco, co by vás dnes ani nenapadlo. To je samopohyb buzerace. Ta nemůže zůstat v klidovém režimu: naházeli jsme všechny sochy rasistů do řeky a je klid? Takhle to nefunguje. Půjde to dál. A kdo si myslí, že nás to mine, je vedle jak to jedle. Někoho buzerovat, to je moc silné lákadlo. Oni se toho mnozí ujmou.

LN, 15.6.2020

Neff.cz