S výročími se nějak roztrhl pytel, minulý týden to bylo sedmdesát let od stavby berlínské zdi a před rovnými třiceti lety proběhl v Moskvě puč, který v podstatě odstavil od moci Michaila Gorbačova a vynesl na nejvyšší vrchol Borise Jelcina – a hlavně přímo vedl k rozpadu Sovětského svazu a k osvobození porobených národů. Pučisté zamýšleli pravý opak, chtěli SSSR upevnit, ale nepočítali s Jelcinovou odhodlaností ani s tím, že kvůli zachování gorbačovovských reforem vyjdou do ulice statisíce lidí. Puč zkrachoval během tří dnů, ale rozhodně nebyl bezvýznamný a jeho důsledky byly nedozírné (omlouvám se za to frázovité slovo, ale skutečně mě nic přiléhavějšího nenapadá.

Mám na ty dny vlastní vzpomínku, která se sice dění v Moskvě přímo netýká, ale pro mne šlo o příhodu náramně poučnou. Když přišly zprávy o puči, poslal mě tehdejší ministr vnitra Ján Langoš jako svou náměstkyni s delegací do Varšavy, kde se narychlo sešli představitelé visegrádských zemí, aby se poradili, jak reagovat. V letadle nám náměstek ministra zahraničí přečetl návrh prohlášení, který hodlal na schůzce přednést. Hovořilo se v něm mimo jiné o tom, že síly, které se pokoušejí v Moskvě chopit moci, nejsou ty nejnebezpečnější síly v SSSR. Vyděsilo mě to. „To chcete opravdu Polákům a Maďarům navrhnout? Vždyť mezi pučisty je i náčelník KGB – copak je v Sovětském svazu nějaká horší a nebezpečnější síla?“ zeptala jsem se. Možná naivně, ale diplomacie nikdy nepatřila k mým silným stránkám. Pan náměstek mě ohromil podruhé. „Vy to možná nevíte,“ začal mi vysvětlovat, „ale třeba na Ukrajině jsou různá nacionalistická hnutí…“ Přestala jsem poslouchat – na rozdíl od pana náměstka jsem doufala, že ta „různá nacionalistická hnutí“ (nejen na Ukrajině) dřív nebo později komunistickou velmoc rozbijí. Jen jsem poznamenala něco v tom smyslu, že s tak vyhýbavým vyjádřením si akorát tak uděláme ostudu, ale další rozhovor jsem pokládala za zbytečný. A děsila jsem se představy, že budeme v očích sousedů vypadat jako vystrašení kolaboranti.

Na přichystané prohlášení však naštěstí vůbec nedošlo, ostatní účastníci schůzky na polském ministerstvu zahraničí se vyjadřovali tak jednoznačně pro rozhodné odmítnutí puče a pučistů, že český představitel ministerstva zahraničí sám pochopil, že jeho koncept nemá naději na přijetí. Výsledkem schůzky bylo prohlášení, které se mi zamlouvalo podstatně víc.

Za pár dnů bylo po puči a sovětská velmoc se začala rozpadat. Byl to rychlý konec, netrval ani půl roku. A v Ruské federaci se rozjely skutečné reformy. Bohužel je provázela tak obludná korupce, že se v Rusku privatizaci říkalo prichvatizacija a vedly k tak strašlivému zbídačení obyvatelstva, že velká většina lidí nakonec uvítala v čele státu Vladimira Putina v naději, že bývalý důstojník KGB v zemi „udělá pořádek“. Jak ten „pořádek“ vypadá, vidíme názorně sami, ale to už je trochu jiný příběh.

LN, 20.8.2021