Nedávno vyšla v nakladatelství Pragma knížka dvou polských autorů Dariusze Kortka a Judyty Watoły o kardiochirurgovi Zbigniewu Religovi. V Polsku to jméno zná každý, byl opravdu slavný – první transplantace srdce v Polsku, vybudoval slavnou kliniku a pustil se i do politiky. Sice mě podstatně víc zajímala politická část Religova života, jak už mě zajímá politika a zejména politika polská, ale překvapivě mě zaujala i ta lékařská část. Vlastně poprvé jsem žasla nad tím, že někdo držel v ruce živé lidské srdce, a hloubala jsem o tom, jak nesmírnou odpovědnost na sebe bere lékař, který rozhoduje o lidském životě a smrti.

Kniha (jmenuje se prostě Religa) se podrobně – a vlastně ze všeho nejvíc – zabývá tím, jaký to byl člověk. Že velmi úspěšný, to ví každý, kdo se s jeho jménem setkal. Zajisté byl i velmi obětavý, o jeho trpělivosti s pacienty pějí ódy snad všechny sestřičky, které s ním pracovaly. Byl to člověk, který svou prací skutečně žil a který dokázal na svou kliniku shánět peníze, člověk, který snad neměl žádný volný čas. Žil opravdu naplno: zarputilý kuřák (taky na to umřel), neodříkal se alkoholu, ba naopak, v některých životních obdobích měl s pitím značné problémy, byl veselý a vtipný. A rozhodně byl nekonvenční – v katolickém Polsku se prohlašoval za ateistu, ale o etických otázkách, kterých se kolem transplantace srdce rojí bezpočet, se radil s knězem a náboženským myslitelem Jozefem Tischnerem, který mu říkal: Vy nejste ateista, vy jenom nejste žádný pámbíčkář.

Nad politickou částí jeho života jsem byla vždycky trochu rozpačitá: proč se vlastně veleúspěšný lékař, který ve svém oboru dokázal vyniknout a proslavit se, pustil do politiky? I politika je přece práce na plný úvazek, chce-li v ní člověk něčeho dosáhnout. Religa byl dvakrát senátorem (1993–1997 a 2001–2005), založil postupně dvě politické strany a angažoval se v několika dalších, v letech 2005–2006 byl ministrem zdravotnictví a usiloval (nepříliš úspěšně) o reformu celého resortu a jeho financování. Kandidoval i na prezidenta – a dostal od tří polských prezidentů nejvyšší polská vyznamenání. Ptala jsem se nedávno na Religovu zvláštní politickou kariéru jednoho svého polského kamaráda a ten říkal: Já nejsem ten pravý, kdo ji má hodnotit, já jsem totiž byl členem jeho strany a měl jsem ho moc rád, byl to báječný člověk. Prostě poutavý, strhující člověk – a kniha to velice zajímavě přibližuje.

A ještě mám na srdci něco jiného, docela praktického. Na rozdíl od profesora Religy si netroufám měnit svět, jen bych ráda apelovala na všechny, kdo veřejně vystupují, včetně novinářů. Prosím vás, neříká se „oni umí“, ale „oni umějí“, neříká se „oni ví“, ale „oni vědí“. A zejména se neříká „chci se vás zeptat na otázku“! Buď „chci se vás zeptat“, nebo „chci vám položit otázku“. Pokaždé mi zatrne, když takové prznění jazyka slyším: copak se už ve škole děti neučí česky?

LN, 24.6.2016