Kdo by ty dva spojoval – nejnovější megazjev populární hudby, extrém zase nového, ty předchozí ještě překonavšího hnusu, a nejpopulárnější německý politik, toho času v čele Bundeswehru. Přesto se jim teď stalo cosi podobného.

Zpěvačka vyletěla za poslední dva roky nahoru jak kometa – dávno už jsou zapomenuta její stará vystoupení, kdy se upjatou americkou veřejnost snažila zaujmout alespoň koncertováním ve spodním prádle. Chytlavými, koneckonců asi opravdu geniálně jednoduchými riffy dokázala si postavit repertoár, jemuž dala takovou obrazovou podobu, kterou si dekadentní trh, jenž rád žaludek obrací, žádá. Konzument málem zvrací, ale stejně se zvědavě dívá, a kolovrátková melodie zůstane pak už v uchu sama.

To německý šéf obrany překonává zase v popularitě všechny rekordy na poli politickém a vedle šesti ministryň sedí ve druhé, černo-žluté vládě Angely Merkelové, první genderově spravedlivé (jedna z nich je dokonce těhotná, s požehnáním paní předsedkyně). Je tam něco jako Mirek Dušín - správný sympaťák s uhrančivým pohledem (Dieter Bohlen by záviděl), modrou krví a pronikavou inteligencí. Člověk by byl přesvědčen, že v životě neřekl sprosté slovo, a proto si ho také všichni musí vážit. Teď se mu však stal průšvih.

S odhaleným opisováním máme už v Česku svoje zkušenosti z plzeňské fakulty. Obecně lze vysledovat pravidlo, že vlastní staré hříchy zametené kdysi pod koberec nabývají na nebezpečí úměrně tomu, jak se z někoho stává ryba větší než malá: Karl Theodor zu Guttenberg byl tolik úspěšný, že se prostě hordy šťouralů do jeho minulosti nemohly nenajít – také byli úspěšní. Před čtyřmi lety vytvořil doktorskou práci, v níž snaživci z Frankfurter Allgemeine Zeitung dohledali celé odstavce z vlastního jednoho starého vydání – a prameny používal prý hojně i jiné, aniž by je zmínil. Eklektická lehkomyslnost autorova při nabízeném srovnání až zaráží – tu pouze z věty vedlejší vytvoří hlavní, časový údaj upřesní, text opatří odkazy na slovníková hesla pod čarou. A je to. Ostuda se převalila přeními stránkami německých deníků.

I té pošahané zpěvačce záviděli: hned odhalili, že nejnovější hit, který s netrpělivostí vydala dokonce o dva dny dříve, než jej poprvé veřejně prezentovala na letošním Grammy-cirkusu předminulou neděli, nápadně se prý podobá jedné prastaré pecce od největší – čti: usilovně právě svrhávané – konkurence: Louisy Veronicy Ciccone Ritchie, uměleckým jménem Madonny. A hned jedna snaživkyně nazpívala dvacet let starou melodii na novou gaga-hudbu a hodila ji na síť; ukázaly se být kompatibilními.

Lady Gaga s tím asi mnoho nenadělá, a tak moudře mlčí; to nešťastný nejpopulárnější politik našich západních sousedů byl nucen už minulý čtvrtek na kobereček k samotné Velké předsedkyni. V Německu je totiž tzv. pořádek, asi jak na vojně – i univerzita v Bayreuthu už si zajistila alibi: pan ministr musí do dvou týdnů předložit k události svoje stanovisko. Co jim tam asi může tak ještě vykládat? A jakpak si asi sypal na hlavu popel před paní předsedkyní?

Mimochodem, když už jsme u ní – ossis Angela bravurně vyřídila před léty svého ochránce Helmuta Kohla, sotva mu na hlavu spadlo nešťastné financování CDU z nelegálních zdrojů; dnes pevně sedí na jeho židli. Nepřipomíná nám to také něco? A tak, co chce vlastně Merkelová vykládat komu o morálce?

Člověk by si nad tím obecným pokrytectvím snad až zoufal, avšak bylo tomu někde někdy jinak? Koneckonců, Kalousek s Vondrou, Macek s Rathem, Klaus s Havlem – není to stále jedno a totéž, nepodobné podobné? Nazývá se to tu řevnivostí, tu škodolibostí, někdy hezky česky prasečí radostí, pokaždé je to však jen jedno. Karel Marx se mýlil: neproletáři nikdy spojeni nebyli – je to konkurence.

Největším nepřítelem vlka není totiž ovce, ale druhý vlk. Jakkoli je smutné, že lidé jsou jak vlci, je to takříkajíc evolučně nevyhnutelné: jen boj přináší pokrok, nejen v přírodě, ale i v lidské společnosti. Kdybychom byli jak ovce, nejspíš bychom se stále ještě popásali na stromech.

A tak – díky pánubohu za tu konkurenci, jediný motor pokroku. I s tou špínou, kterou s sebou přináší…